Článek
Původně to byl manželův nápad. V práci dostal prémie a přišlo mu škoda je „protopit“ v běžných výdajích. Egypt vyšel cenově překvapivě dobře, skoro jako týden na horách. Tak jsme řekli ano. Děti si začaly pouštět videa z hotelu, počítaly dny a kreslily si, jak budou šnorchlovat.
Já jsem mezitím počítala peníze. Nejen cenu zájezdu, ale i všechno kolem. Parkování na letišti, pojištění, nové plavky, opalovací krémy, výlety, suvenýry. A hlavně jsem si v hlavě přehrávala poslední měsíce. Zdražilo úplně všechno. Energie, jídlo, kroužky. Výplata zůstala stejná.
Nepříjemné probuzení
Jedno odpoledne jsem si sedla k internetovému bankovnictví a udělala si upřímný přehled. Hypotéka, školní obědy, splátka za auto, běžné nákupy. Rezerva, kterou jsme si léta budovali, se tenčila rychleji, než jsem si chtěla připustit. Stačila by jedna větší oprava nebo nemoc a byli bychom na nule.
Nešlo o to, že bychom na dovolenou vyloženě neměli. Spíš o to, že bychom si ji zaplatili za cenu toho, že budeme další měsíce žít ve stresu. A já už toho stresu měla dost. Poslední rok jsem spala špatně a budila se s pocitem, že něco zanedbávám.
Rozhodnutí, které nikdo nečekal
Řekla jsem to u večeře. Že jsem zájezd zrušila a přišli jsme jen o storno poplatek. Ticho bylo tak husté, že by se dalo krájet. Děti na mě koukaly, jako bych jim oznámila, že letos nebudou Vánoce. Manžel byl nejdřív naštvaný. Prý přeháním a pořád jen myslím na nejhorší scénáře.
Možná měl pravdu. Jenže já jsem si uvědomila, že netoužím po all inclusive náramku na ruce. Toužím po klidu. Po pocitu, že když se něco pokazí, nesesypeme se. A ten mi týden u moře nezaručí.
Místo moře pole a les
Děti jsem nakonec domluvila jinak. Zavolala jsem mojí mamce, jestli by je na týden nevzala k sobě na venkov. Souhlasila hned. U nich je sníh skoro každou zimu, mají tam kopec za domem a staré sáně ve stodole. Slíbila jim domácí buchty a večerní pohádky u kamen.
Když jsme je tam vezli, pořád ještě trochu trucovaly. Jenže stačil první den a poslaly mi fotku, jak stojí po kolena ve sněhu a smějí se. Žádný bazén s vyhřívanou vodou, ale opravdová zima. Večer mi dcera do telefonu nadšeně vyprávěla, že krmila slepice a viděla srnku za plotem.
Ticho v prázdném bytě
Doma bylo najednou nezvykle ticho. S manželem jsme si po dlouhé době sedli jen tak k čaji a nikam nespěchali. Prošli jsme se po městě, zašli do kina, uklidili sklep, který jsme roky odkládali. Nebyla to exotika, ale byl to klid.
Mluvili jsme i o penězích otevřeněji než dřív. O tom, že oba cítíme tlak, abychom dětem dopřáli všechno, co mají jejich spolužáci. Dovolené u moře, nové telefony, značkové boty. Jako by normální život přestal stačit.
Co vlastně dětem dáváme
Došlo mi, že jsem se bála hlavně jednoho. Aby si jednou nemyslely, že jsme jim něco upřeli. Že ostatní létali do tepla a ony jezdily jen na venkov. Jenže když jsem slyšela jejich smích do telefonu, napadlo mě, že si možná budou víc pamatovat sáňkování a babiččiny buchty než hotelový pokoj, který by vypadal jako stovky dalších.
Možná jsme o něco přišli. O fotky u tyrkysového moře a opálenou kůži uprostřed zimy. Ale získali jsme něco jiného. Pocit, že rozhodnutí nemusí být vždycky podle katalogu. Že někdy stačí ubrat, aby se člověku zase lépe dýchalo. Děti se za pár dní vrátí a já vím, že se mě znovu zeptají, kdy poletíme k moři. Třeba příští rok. A třeba taky ne. Tentokrát jsem ale poprvé neměla pocit, že jsem jim něco vzala.
