Článek
Vztahy jsme měli celkem v pohodě, žádné velké konflikty, sem tam drobná neshoda, ale nic, co by stálo za řeč. Jenže to, co se odehrálo nedávno, mnou otřáslo tak, že mám pocit, že už nikdy nebudu schopná sednout s tchyní ke stolu bez toho, aby se mi nevybavilo to jedno jediné odpoledne.
Byl to obyčejný den, žádný svátek ani narozeniny. Zavolala mi tchyně, že bychom s partnerem měli přijít na večeři. Říkala, že dlouho nic nepekla, že by nás ráda viděla a že se těší na rodinnou atmosféru. Upřímně, udělalo mi to radost. V práci jsem měla hektické dny, tak jsem si říkala, že bude fajn, když si nemusím lámat hlavu s tím, co uvařit, a prostě se nechám pohostit. Partner na to kývl bez váhání, takže jsme se domluvili na šestou.
Odpoledne jsem si ještě skočila do obchodu pro kytici, protože jsem chtěla přijít aspoň s drobnou pozorností. Tchyně má květiny ráda a vždycky má radost, když jí nějaké přineseme. Vzala jsem bílé růže, takové jednoduché, a hned se mi vybavilo, jak je před lety dostala od svého muže a dlouho o nich mluvila. Měla jsem dobrou náladu a vůbec by mě nenapadlo, že mě ten večer čeká pořádný šok.
Když jsme dorazili, všechno vypadalo idylicky. Stůl prostřený, vůně se linula z kuchyně, všude uklizeno, dokonce zapálené svíčky. Tchyně nás vítala s úsměvem, kytici si hned dala do vázy a vypadala spokojeně. Usadili jsme se a začali povídat, atmosféra byla uvolněná a vřelá. Po chvíli začala nosit na stůl jídlo, polévku, pak hlavní chod. Vypadalo to skvěle, všechno pečlivě připravené, maso šťavnaté, přílohy voňavé. Chválili jsme ji, že si dala tolik práce, a ona se jen usmívala, ale v očích jí probleskovalo cosi zvláštního, čeho jsem si tehdy ještě nevšimla.
Večeře probíhala klidně, smáli jsme se, povídali si. Až když jsme dojedli, začalo být něco divného. Tchyně ztichla a jen tak na nás koukala. Najednou spustila, že je moc ráda, že jsme přišli, protože to pro ni byla možná poslední šance, jak nás takhle pohostit. Zůstali jsme na ni zírat, protože jsme vůbec netušili, co tím myslí. Vzala si sklenici vína, dlouze se napila a pak začala vyprávět.
Řekla, že byla u lékaře a že jí potvrdili závažnou diagnózu. Něco, co si dosud nechávala pro sebe. Prý nechtěla nikoho zatěžovat, ale když jí doktor řekl, že má před sebou nejistou budoucnost, rozhodla se, že aspoň udělá něco, co jí dá pocit, že rodině ještě naposledy připravila něco hezkého. A proto to celé nachystala. Nešlo jen o večeři, ale o gesto, o poslední okamžik, kdy mohla být tou, která se stará, která peče, vaří a dává dohromady rodinu.
V tu chvíli mi úplně zamrzl úsměv na tváři. Najednou se mi jídlo v žaludku změnilo v kámen a já jsem nevěděla, co říct. Měla jsem slzy na krajíčku a partner jen mlčky držel tchyni za ruku. Vůbec jsem netušila, že se potýká s něčím tak vážným. Celý večer mi docházelo, že zatímco já jsem se těšila na příjemný večer bez vaření, ona v duchu myslela na to, že to možná dělá naposledy.
Tchyně pak povídala dál, že se snažila být silná, že nechtěla, abychom ji litovali, ale že už to dál nešlo tajit. Vysvětlovala, co jí čeká, jaké má možnosti léčby, a že si není jistá, jak to celé dopadne. A já jsem seděla a říkala si, že právě proto připravila tuhle večeři, aby nám dala vzpomínku. Abychom jednou, kdyby to dopadlo špatně, mohli říct, že jsme spolu ještě seděli, jedli a smáli se.
Byl to večer, který mi navždy zůstane v paměti. Když jsem jí pak pomáhala uklízet talíře, znovu jsem se rozplakala. Připadalo mi strašně nespravedlivé, že někdo tak silný a obětavý, kdo vždycky myslel na ostatní, teď musí bojovat s tak krutou nemocí. A ještě ke všemu to dokázala obrátit v okamžik, kdy nám chtěla něco dát, místo aby sama něco žádala.
Dodnes mám před očima její tvář, když nám to říkala. Byl v ní klid i smutek, rezignace i naděje. Od té chvíle se pro mě změnil pohled na obyčejné chvíle s rodinou. Večeře, která měla být jen malým posezením, se stala jedním z nejsilnějších zážitků mého života. A pokaždé, když si na ni vzpomenu, uvědomím si, jak křehký může být čas, který spolu máme.
