Článek
Na Boží Dar jsem přijela s hlavou plnou myšlenek a s pocitem, že potřebuju být chvíli sama. Hory pro mě vždycky byly místem, kde se člověk nadechne, srovná si věci a zase se na chvíli cítí pevně. Neřešila jsem předpověď počasí tolik, jak bych asi měla. Viděla jsem sníh, ticho, známé cesty a měla jsem pocit, že mám situaci pod kontrolou. Vždyť jsem tady už byla tolikrát.
Cesta ze začátku působila klidně. Sníh pod nohama křupal, vzduch byl ostrý a čistý, přesně ten druh zimy, který má člověk rád. Šla jsem sama, vlastním tempem, a hlavou mi běžely myšlenky, které doma nemají prostor. Byl to ten typ dne, kdy si říkáte, že tohle je přesně důvod, proč sem jezdíte.
Postupně se ale počasí začalo měnit. Vítr zesílil, obloha ztěžkla a sníh se místy choval jinak, než bych čekala. Pořád jsem si ale říkala, že to mám pod kontrolou. Že už to přece kousek dojdu. Že se není čeho bát. Ten vnitřní hlas, který občas varuje, jsem tentokrát spíš umlčovala.
Potkala jsem ho skoro náhodou. Horského záchranáře v červené bundě, který se objevil na cestě proti mně. Zastavil se, prohodil pár vět, zeptal se, kam mířím a jak dlouho už jsem venku. Odpovídala jsem lehkovážně, skoro automaticky. A pak se na mě podíval jinak. Ne přísně, ne autoritativně. Spíš klidně a vážně zároveň.
Řekl mi, že se mám vrátit. Že podmínky nejsou dobré. Že hrozí nebezpečí, které nemusí být vidět na první pohled. Zmínil laviny, změnu počasí, terén, který se může během chvíle proměnit. Neřval, nestrašil. Prostě to řekl tak, jak to je.
V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Najednou mi došlo, jak snadno jsem si namlouvala, že „to ještě zvládnu“. Jak moc jsem se spoléhala na pocit místo reality. A jak blízko může být průšvih, aniž by si ho člověk chtěl připustit.
Rozbrečela jsem se. Ne okázale, spíš potichu. Byla to směs studu, úlevy a strachu, který si konečně našel cestu ven. Záchranář tam stál se mnou, nechal mě vydechnout a pak jen dodal, že rozhodnutí otočit se není selhání. Že je to někdy to nejrozumnější, co člověk může udělat. A že hory tu budou i zítra.
Cestou zpátky jsem šla pomalu a mnohem víc vnímala každý krok. Najednou jsem si uvědomovala věci, které jsem cestou nahoru přehlížela. Vítr, sníh, vlastní únavu. A hlavně to, že ne všechno se dá urvat silou nebo vůlí.
Doma jsem o tom přemýšlela ještě dlouho. O tom, jak snadné je přecenit se. Jak často ignorujeme varování, protože se nám nehodí do plánu. A jak obrovský rozdíl může udělat jeden člověk, který se ozve včas. Ten horský záchranář mi nezachránil jen den. Možná mi zachránil život.
Od té doby se na hory dívám jinak. Pořád je miluju. Pořád mě táhnou ven. Ale s větším respektem a pokorou. Protože někdy není odvaha jít dál, ale umět se otočit a vrátit domů.
