Článek
Chtěli jsme jet někam, kde nebudeme muset přemýšlet, jestli máme doma dost rýže, jestli se stihne vyprat prádlo nebo kdy se naposledy umyl pes. A protože má muž dobré srdce a matku, která umí zahrát na strunu „já už se nikam nepodívám“, rozhodli jsme se, že vezmeme tchyni s sebou. Týden v Chorvatsku. All inclusive. Moře, slunce a rodinná pohoda. Tedy… to jsme si mysleli.
Už na cestě bylo jasné, že tento týden bude mít zcela jiný průběh než ten vysněný z katalogu. Tchyně se totiž v autobuse seznámila s panem Karlem ze Zlína, který měl za sebou třetí rozvod a rád mluvil o počasí. Mluvili spolu celou cestu, tedy přesněji, ona mluvila a on občas kývl. Když jsme po deseti hodinách vystoupili, znala jsem nejen jeho krevní skupinu, ale i to, proč nemůže jíst meruňky. Netušila jsem, že se to dá rozebírat tak podrobně.
První den v hotelu tchyně prohlásila, že se musíme chovat slušně, protože „všude jsou kamery“. Vysvětlili jsme jí, že nejde o vězení, ale o čtyřhvězdičkový resort pro rodiny s dětmi. Nepomohlo to. Každé ráno před snídaní kontrolovala, co máme na sobě, a jestli vypadáme „dostatečně důstojně“.
U švédských stolů se pak rozjel její vrcholný výkon. Začala to slovy: „Já vím, že se to nemá, ale…“ a pak si nenápadně skládala ubrousky, do kterých mizely croissanty, kousky sýra a dokonce i vařená vejce. Věta „je to pro děti na odpoledne“ se stala jejím heslem dne. Každý den.
Muž, který na rozdíl ode mě vyrůstal v jejím režimu „na horší časy“, se pokoušel nevidět. Já jsem se pokoušela počítat do deseti. Děti se pokoušely nedívat, když jí z kabelky vypadla broskev.
Druhý den jsme šli k moři. Děti nadšené, já v plavkách, muž s knížkou. Tchyně přišla v klobouku, který připomínal závěs z devadesátých let, a s výrazem člověka, který má důležité poslání. Po deseti minutách už instruovala cizí děti, aby „neběhaly kolem její osušky“, a jednu paní z Polska upozornila, že „je nevhodné, aby dospělá žena nosila tanga“.
Večer u večeře se seznámila s personálem. Ne formálně spíš jako jejich šéfová. Rozdávala rady, kde by měli zrychlit, jak správně nandávat rýži a že ten salát byl včera lepší. Jednomu číšníkovi pošeptala, že „ta zmrzlina už je napůl roztátá, ať to laskavě hlásí kuchaři“. Když jsem jí řekla, že bych raději, kdybychom byli nenápadní a vděční, odvětila: „Ale my jim to přece pomáháme zlepšit!“
Třetí den jsme jeli na výlet lodí. Děti se těšily, já se těšila, že si konečně sednu a nikdo po mně nebude nic chtít. Tchyně si přinesla vlastní deku, sedla si doprostřed paluby a během první půlhodiny se stihla pohádat s průvodcem, protože „mluvil moc potichu a s přízvukem“. Lodní personál ji později popsal jako „živou legendu“, což si pochopitelně vyložila jako kompliment.
Předposlední den večer jsme šli všichni společně na večeři do místní restaurace. Chtěli jsme si to užít, trochu si připít a zavzpomínat na dětské blbiny. Tchyně mezitím upozornila číšníka, že ubrousky mají „nepříjemný zápach“, rozebrala s místní paní u vedlejšího stolu rodinné poměry v Česku a nakonec zaplatila sama, protože „vy mladí byste se jinak nedopočítali dýška“.
Když jsme se poslední den balili, muž tiše skládal věci a já jen doufala, že mi v kufru nezůstala žádná ta její zabalená vejce. Děti byly překvapivě v klidu, jako by pochopily, že to, co se stalo, prostě patří k životu. Tchyně se na rozloučenou objala s několika uklízečkami a řekla jim, že se uvidí zase příští rok. Věřím, že některé od té doby přemýšlejí o změně směny.
A co si z toho odnášíme? Že dovolená s tchyní je zážitek, na který se vzpomíná. Ne vždy v dobrém, ale rozhodně v živých barvách. Že každý den byl výzva. A že jsme obstáli. Společně. S broskvemi, vejci i špetkou trapnosti.
A víte co? Možná to nakonec byl ten nejupřímnější rodinný bonding. Protože jakmile někdo začne sbírat jídlo do ubrousků a dávat rady polským turistům, poznáte, co ve vás skutečně je.
