Článek
Všechno začalo obyčejně
Byla sobota ráno, slunce už se prodíralo mezi stromy a vzduch voněl po jehličí. Pavel se rozhodl, že si po dlouhém týdnu v práci udělá malý výlet. Vzal si košík, nožík, termosku s čajem a vyrazil do lesa kousek za městem. Byl to jeho malý rituál, který měl rád už od dětství. Klid, ticho a ten zvláštní pocit, když se mezi kapradím zaleskne hnědý klobouček houby.
Tentokrát ale nebyl v lese dlouho. Po pár desítkách minut měl košík skoro plný. Rostlo to prý jako po dešti. Babky, kozáci, křemenáče, a dokonce pár hřibů. Pavel si všiml i několika hub, které neznal, ale protože měly podobnou barvu a vůni, hodil je do košíku taky.
Doma bylo všechno v pořádku
Po návratu domů houby očistil, nakrájel a dal smažit na cibulku. Vůně se linula po bytě a měl radost, že si zase jednou pochutná na něčem, co si nasbíral vlastníma rukama. Přítelkyně byla na návštěvě u dcery, takže si udělal večeři jen pro sebe.
Jídlo chutnalo výborně. Po pár soustech si dokonce nalil sklenku piva a pustil si televizi. Jenže za dvě hodiny už se necítil dobře. Začalo to mírnou nevolností, pak přišly křeče do břicha. Nejdřív si myslel, že to přejde. Možná se jen najedl moc. Ale pak začal zvracet. A s každou minutou to bylo horší.
Volal si sám sanitku
Kolem půlnoci už nemohl ani vstát. Zvedl telefon a vytočil číslo na záchranku. Když dorazili, byl bledý jako stěna. Lékař hned poznal, že jde o otravu houbami. Pavel prý vypadal, jako by byl po těžké otravě alkoholem. Zmatený, zpocený, třásly se mu ruce.
Na cestu do nemocnice si toho moc nepamatuje. Jen světla nad hlavou a hlas doktora, který mu říkal, že to může být vážné. „Bylo mi strašně zle,“ vzpomíná. „Hlava se mi točila a měl jsem pocit, že už to nezvládnu.“
Následovaly dny nejistoty
V nemocnici ho hned napojili na kapačky a udělali testy. Výsledky potvrdily, že snědl muchomůrku tygrovanou. Jedovatou houbu, která se prý často plete s muchomůrkou růžovkou. Naštěstí nešlo o muchomůrku zelenou, jinak by jeho příběh mohl skončit úplně jinak.
První dva dny byly kritické. Lidé často podceňují, jak závažná může být otrava houbami. Zatímco tělo bojuje s jedem, selhávají játra i ledviny. Pavlovi se naštěstí stav začal pomalu zlepšovat. Po týdnu mohl opět pít vodu a jíst suché pečivo.
Lekce, na kterou nezapomene
Když ho po devíti dnech propouštěli domů, byl vděčný, že vůbec stojí na nohou. Vypadl jako po těžké nemoci. Zhubnul, byl slabý, ale živý. Doktoři mu řekli, že měl obrovské štěstí. Stačilo pár kousků jiné houby a mohl být konec.
„Myslel jsem, že houby znám,“ říká. „Chodil jsem na ně celý život. Ale člověk si prostě nesmí být nikdy jistý. Když si nejste stoprocentně jistí, radši ji tam nechte. Nestojí to za to.“
Změnil se jeho pohled na les i život
Od té doby se do lesa skoro neodváží. Když už jde, tak jen na procházku. Košík nechává doma. Z vlastního sběru má teď spíš respekt než radost.
Zpětně říká, že mu ta zkušenost otevřela oči. Všechno bral jako samozřejmost. Zdraví, sílu, to, že si může dělat, co chce. Teď ví, jak rychle se to může změnit.
Obyčejná chyba, která málem skončila tragicky
Když se ho ptáme, jestli by o svém zážitku mluvil veřejně, přikývne. Chce, aby si lidé dávali pozor. „Když se dneska podívám na fotky těch hub, pořád si říkám, že vypadaly úplně normálně,“ dodává.
Na fotkách z nemocnice je vidět, že měl štěstí. Zůstal bez trvalých následků, ale lékaři mu doporučili pravidelné kontroly jater. A hlavně, byl poučený.
Pavel si dnes užívá obyčejné věci: ráno si uvaří kávu, otevře okno a cítí, že žije. Ten výlet do lesa si bude pamatovat celý život. Ne kvůli houbám, ale kvůli tomu, co mu ukázal, že i obyčejná sobota se může během pár hodin proměnit v boj o život.
Pavel N., Uherský Brod
