Článek
Kdykoliv se mladí rozhodnou, dají dítě hlídat babičce a je vystaráno. Přesně tak to dělá i moje dcera. Kdykoli potřebuje někam jít, bez domluvy zazvoní u dveří, strčí mi do náruče vnuka a zmizí. Jako bych byla nějaká úschovna dětí.
Jasně, miluji svého vnuka. Je to zlatíčko a ráda s ním trávím čas. Ale všechno má své meze. Nemůžu být k dispozici čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, jen proto, že se mé dceři zrovna hodí jít na kafé s kamarádkami nebo na nákupy.
Minulý týden to překročilo všechny meze. Přišla v pátek večer, prý jde s kamarádkami na večeři. Jestli by malý mohl přespat. Když jsem řekla, že mám vlastní plány, tvářila se uraženě. Prý jsem sobecká, že jí nepomůžu. Že ona taky potřebuje žít. A co můj život?
Mám svoje koníčky, svoje přátele, svoje plány. Taky jsem si myslela, že až půjdu do důchodu, budu si užívat volnosti. Místo toho jsem na telefonu jako záchranná služba. Kdykoli dcera zavolá, musím všeho nechat a běžet hlídat.
A to nemluvím o tom, jak to celé probíhá. Přijde na poslední chvíli, většinou bez věcí pro malého. Pak musím improvizovat, půjčovat mu svoje trička na spaní, shánět pleny nebo svačinu. Když se ptám, kdy se vrátí, jen neurčitě mávne rukou – však ty to zvládneš, mami.
Nejhorší je, že když řeknu ne, hned začne vydírat. Že malý brečí, že chce k babičce. Že mu nemůže odpírat kontakt s prarodiči. Že jsem špatná babička, když nechci pomoct vlastní dceři. Ale tohle přece není o pomoci – je to o zneužívání.
Sama jsem vychovala dvě děti a nikdy mě nenapadlo takhle zneužívat svoje rodiče. Když jsem potřebovala pohlídat, požádala jsem s předstihem, přinesla všechny potřebné věci a hlavně – bylo to výjimečně, ne pravidlo.
Prarodiče nejsou náhradní rodiče. Jsme tu od toho, abychom si s vnoučaty užili hezké chvíle, předali jim něco ze svých zkušeností, rozmazlili je (v rozumné míře). Ne od toho, abychom suplovali rodičovskou péči, kdykoli se to mladým hodí.
Už jsem to dceři několikrát řekla, ale jako bych mluvila do vzduchu. Prý všechny její kamarádky taky dávají děti k babičkám. Prý je to normální. Ne, není to normální. Je to sobecké a bezohledné vůči prarodičům.
Asi je načase stanovit jasná pravidla. Hlídání musí být domluvené předem a přesně od kdy do kdy. Že to nebude častěji než dvakrát týdně. A hlavně – že mám právo říct ne, aniž by následovaly výčitky a vydírání. Koneckonců, já už jsem si svoje odkroutila při výchově vlastních dětí.
Láska k vnoučatům neznamená, že musíme obětovat svůj vlastní život. I babičky mají své dny a právo na své koníčky, svůj odpočinek. Nejsme žádné úschovny dětí na zavolání. A je načase, aby to naše děti pochopily.
