Článek
Přiznám se, že mě to v první chvíli trochu překvapilo, protože máma byla roky sama a tvrdila, že jí to tak vyhovuje. Když jsem pak slyšela, že je to vážné a že plánuje svatbu, zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Ne že bych jí nepřála štěstí, spíš jsem si nedokázala představit, že po tolika letech bez partnera přijde někdo, s kým to bude chtít táhnout až před oltář.
Samozřejmě jsem se hned ptala, kdo ten vyvolený je. Máma se pousmála a řekla mi, že je to člověk, kterého už znám. To mě upřímně zarazilo. Kdo by to mohl být? Když jsem se snažila vyzvídat víc, máma mě schválně napínala a jen naznačovala, že budu mile překvapená. Popravdě, ta slova ve mně spíš vyvolávala nervozitu. V hlavě se mi honila spousta jmen, ale na žádné konkrétní jsem nepřišla. Čekala jsem, že se pochlubí nějakým novým známým, kterého potkala v práci nebo na nějaké akci. Rozhodně mě nenapadlo, že odpověď bude taková, jakou jsem dostala o pár dní později.
Pozvala mě totiž na večeři, kde měl být i její partner. Dorazila jsem s kyticí a s lehkou nervozitou. Otevřely se dveře a tam stál muž, kterého jsem opravdu znala, až příliš dobře. Byl to totiž bývalý přítel mojí nejlepší kamarádky. Zůstala jsem stát jako opařená. Nevěřila jsem vlastním očím. Vždyť ještě před pár lety chodil právě s ní, a nebylo to zrovna krátké období. Navíc jsem byla tehdy u toho, když se spolu rozcházeli, protože ona už to s ním nemohla vydržet. Byl náladový, často jí vyčítal věci, které nedávaly smysl, a občas si rád přihnul. Tehdy jsem si říkala, že je jen dobře, že od něj odešla. A teď měl stát po boku mojí mámy jako budoucí ženich.
Nevěděla jsem, jak se tvářit. Snažila jsem se působit klidně, ale uvnitř mnou cloumaly emoce. Máma ho představila s úsměvem, jako by se nic nedělo. On se tvářil sebevědomě, podal mi ruku a ještě prohodil pár vtipných poznámek, které mě spíš rozčílily, než pobavily. Celou dobu jsem měla pocit, že mě pozoruje, jestli něco neřeknu, jestli se neprořeknu. A máma se chovala, jako by stála vedle dokonalého muže, kterého jí může každý závidět.
Během večeře se ukázalo, že se nezměnil. Po pár skleničkách vína začal vyprávět historky, které si raději mohl nechat pro sebe. Vtipy, které byly na hraně, a narážky, které působily trapně. Snažila jsem se to brát s nadhledem, jenže ve mně pořád hlodalo vědomí, že znám jeho minulost. Že vím, jak se dokáže změnit, když má špatný den. A že to nebude vůbec jednoduché.
Po cestě domů jsem přemýšlela, co s tím. Máma je dospělá, má právo na vlastní rozhodnutí, i kdyby to nebyl člověk podle mého gusta. Jenže tady šlo o víc. Nešlo o to, že bych jí nepřála partnera, šlo o to, že jsem věděla, do čeho jde. Věděla jsem, jak moc tenhle muž dokáže člověka zraňovat, a měla jsem strach, že to bude časem poznávat i ona. Jenže jak jí to vysvětlit, aniž bych vypadala jako ta, co kazí radost? Jak jí říct, že její vyvolený není žádný princ, ale člověk, který má dost problémů?
Dlouho jsem nad tím přemýšlela a nakonec jsem si uvědomila, že musím být opatrná. Pokud se do něj máma opravdu zamilovala, bude slepá k chybám, které já vidím hned. A kdybych na něj příliš tlačila, mohla by se ode mě odvrátit a ještě víc se k němu připoutat. Rozhodla jsem se proto, že zatím neřeknu nic a budu čekat. Budu jí nablízku, kdyby náhodou potřebovala podporu, až přijde chvíle, kdy si sundá růžové brýle.
Nebylo to lehké rozhodnutí, protože už teď jsem cítila, jak mě to vnitřně drásá. Ale zároveň jsem věděla, že nemám jinou možnost. Každý si musí projít svou cestou, a i když bych ji nejradši ochránila, musím jí dát prostor. Jen pevně doufám, že ta cesta nebude bolet tak moc, jak se obávám. A že máma nakonec zjistí sama, že ten, kterého si vybrala za manžela, není takový, jakého si zaslouží.
