Článek
S Petrem jsme se seznámili klasicky – přes kamarády na narozeninové oslavě. Byl vtipný, inteligentní, pozorný. Nosil mi květiny, poslouchal mě, zajímal se o moje koníčky. Dokonalý muž, říkaly kamarádky. A já jim věřila. Po roce vztahu mě požádal o ruku a já nadšeně souhlasila. Svatba byla krásná, líbánky v Řecku ještě krásnější. A pak jsme se vrátili domů a začal náš společný život.
První náznaky, že něco není v pořádku, přišly nenápadně. Petr měl najednou „své“ místo na gauči, „svůj“ hrnek, „svůj“ ručník. Pokud jsem je použila já, následoval výslech, proč jsem to udělala. Zvláštní, ale nic, co by se nedalo přežít, říkala jsem si.
Pak přišly další požadavky. Prádlo se muselo věšet určitým způsobem – ponožky vedle sebe, trička podle barev. Nádobí v myčce muselo být srovnané podle jeho představ. Knihy v knihovně seřazené podle výšky, ne podle autorů nebo žánrů. Drobnosti, které mě otravovaly, ale snažila jsem se je respektovat. Koneckonců, každý máme své mouchy, říkala jsem si.
Ale pak přišly soboty. Ach, ty soboty. Den, který jsem začala nenávidět. Den, kdy se z mého manžela stával úplně jiný člověk.
Každou sobotu, bez výjimky, bez ohledu na počasí, roční období nebo naše plány, musel mít k obědu svíčkovou. Ne jakoukoliv svíčkovou – musela být podle receptu jeho matky, s přesně daným množstvím zeleniny, koření, smetany. A k tomu deset knedlíků. Ano, přesně deset. Ani devět, ani jedenáct. Deset.
Poprvé jsem to považovala za roztomilé. „Moje maminka vždycky v sobotu vařila svíčkovou,“ vysvětlil mi. „Je to tradice.“ Uvařila jsem mu ji s láskou, těšila se, jak si pochutná. A on si pochutnal. Byl nadšený, vděčný, milý.
Druhá sobota – znovu svíčková. „Vždyť jsem ti říkal, že je to tradice,“ připomněl mi, když jsem navrhla, že bychom mohli zkusit něco jiného. „Každou sobotu svíčková. Tak to bylo u nás doma vždycky.“
Třetí sobota, čtvrtá, pátá… Každý týden to samé. Svíčková, deset knedlíků, žádné výjimky. Když jsem jednou navrhla, že bychom mohli jít na oběd do restaurace, následoval výbuch vzteku. „Tam mi ji neuvaří správně! Nikdo ji neumí jako ty!“ křičel. Lichotivé? Možná. Děsivé? Rozhodně.
Jednou jsem musela být v sobotu v práci – mimořádná inventura. Nemohla jsem uvařit. Nabídla jsem, že mu připravím svíčkovou v pátek, že si ji v sobotu jen ohřeje. „To není ono,“ trval na svém. „Musí být čerstvá. Uvařená v sobotu.“
Nakonec jsem vstala ve čtyři ráno, abych stihla všechno připravit, než odejdu do práce. Maso, zelenina, omáčka, knedlíky – všechno podle jeho představ. Když jsem se vrátila večer domů, našla jsem ho u televize, spokojeného, s prázdným talířem. „Bylo to perfektní,“ pochválil mě. Ani slovo o tom, že jsem kvůli jeho sobotní svíčkové vstávala za tmy.
Postupně přibývaly další a další požadavky. Sobotní svíčková musela být na stole přesně ve dvanáct. Musela být servírovaná na určitém talíři. Musel k ní být brusinkový kompot – ne rybízový, ne jeřabinový, jen brusinkový. A samozřejmě, deset knedlíků. Houskových, ne bramborových. Kulatých, ne šišek.
Kamarádkám jsem o tom neříkala. Styděla jsem se. Co by si pomyslely? Že jsem si vzala blázna? Že jsem pod pantoflem? Že nemám svou hrdost? A tak jsem mlčela a každou sobotu vařila svíčkovou.
Zlom přišel po pěti letech. Byla jsem těhotná, v šestém měsíci. Sobota jako každá jiná – vstala jsem, začala připravovat jeho milovaný pokrm. A pak mi najednou bylo špatně. Hrozně špatně. Točila se mi hlava, nemohla jsem stát na nohou. Zavolala jsem Petrovi, který byl v garáži, že potřebuju pomoct.
„Teď ne,“ odbyl mě. „Dodělej tu svíčkovou, pak si odpočineš.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Všechna ta léta frustrace, potlačovaného hněvu, ponížení – všechno to vyplulo na povrch. „Ne,“ řekla jsem. „Dneska nebude žádná svíčková. Jestli máš hlad, uvař si sám.“
Co následovalo, byl výbuch vzteku, jaký jsem u něj nikdy předtím neviděla. Křičel, rozbíjel nádobí, vyhrožoval. A já jsem v tu chvíli pochopila, že tohle není o svíčkové. Není to o knedlících. Je to o kontrole. O moci. O tom, že mě proměnil v služku, která plní jeho bizarní požadavky.
Ten den jsem odešla. Sbalila jsem si nejnutnější věci a jela k rodičům. Petr volal, psal, prosil o odpuštění. Sliboval, že se změní. Že už nebude vyžadovat sobotní svíčkovou. Že můžu vařit, co chci, kdy chci.
Ale bylo pozdě. Konečně jsem viděla, kým doopravdy je. Člověkem, který potřebuje kontrolovat každý aspekt života kolem sebe. Který používá výbuchy vzteku k prosazení své vůle. Který považuje své potřeby za důležitější než cokoliv jiného – včetně zdraví své těhotné ženy.
Rozvedli jsme se krátce po narození naší dcery. Nebylo to snadné, ale bylo to správné rozhodnutí. Dnes, po třech letech, jsem šťastná. Vařím, co chci a kdy chci. Včetně svíčkové – občas, když mám chuť. Ale nikdy, nikdy v sobotu.
A pokud čtete tento příběh a něco vám to připomíná – pokud máte partnera, který má „zvláštní“ požadavky, který trvá na svém bez ohledu na vaše potřeby, který používá hněv k prosazení své vůle – prosím, zamyslete se. Tohle není láska. Tohle není respekt. Tohle není zdravý vztah.
Protože na konci dne nejde o svíčkovou, o knedlíky, o soboty. Jde o respekt. O rovnováhu. O partnerství. A to si zaslouží každý z nás.
