Článek
Vždycky jsem to brala jako fajn příležitost mít chvilku klid. Děti nemáme, takže žádné hlídání není potřeba, a domácnost zvládám sama. Tentokrát mě ale překvapil jednou zvláštní poznámkou. „Kdyby něco, poprosil jsem Honzu odvedle, ať na tebe občas mrkne,“ řekl mezi řečí a ještě dodal, že „chlap v baráku se občas hodí.“ Tím „Honzou odvedle“ myslel našeho souseda, o kterém jsme si doma s nadsázkou říkali, že vypadá jako seriálový detektiv. Trochu tajemný, většinu času sám, ale slušný a ochotný. Jen nikdy moc nemluvil.
Brala jsem to jako nevinný žert, ale hned v sobotu dopoledne mi Honza zazvonil. Držel v ruce balík s mým jménem, který mi prý omylem nechali u něj. „Mimochodem, kdybyste něco potřebovala, stačí říct,“ podotkl, a když jsem se usmála, dodal: „Váš manžel říkal, že mám dohlídnout, jestli nezlítáte ze řetězu.“ Brala jsem to s humorem a odpověděla, že to nehrozí. Ale jak se ukázalo, nuda ten víkend opravdu nehrozila.
Už v sobotu odpoledne přišel znovu. Prý jestli nemám doma šroubovák, že si zlomil břit při opravě poličky. Nabídla jsem mu svůj, a když už stál ve dveřích, pozvala jsem ho dál. Udělala jsem mu kafe a chvíli jsme si povídali. Poprvé jsme se opravdu bavili jako lidi. Dozvěděla jsem se, že dřív žil s přítelkyní, ale rozešli se, protože ona chtěla děti a on se necítil připravený. Že pracuje z domova a většinu času tráví u počítače. Že ho občas štve, jak se lidi v domě na nic nezeptají, ale všechno vědí. Najednou mi připadal mnohem míň tajemný. Spíš lidský, trochu uzavřený chlap, co neví, jak zapadnout.
Večer jsem si šla sednout na balkon s vínem. Můj muž mi volal, že dorazili v pořádku, a pak jsem zaslechla, jak na vedlejším balkoně štrachá Honza. Mávali jsme si a pak mě pozval, ať si jdu sednout k němu, že mi nalije lepší víno. V tu chvíli jsem měla dvě možnosti. Odmítnout a jít si po svém, nebo jednou prostě žít přítomností. Nečekala jsem nic, šla jsem jen na sklenku vína a trochu si popovídat. Ale ten večer nakonec dopadl úplně jinak.
Seděli jsme na balkoně, pak jsme šli dovnitř, protože začalo pršet. Pustil hudbu, povídali jsme si o filmech, o tom, co nás štve, o tom, co nám v životě chybí. Nevím, jestli za to mohlo to víno, nebo ta zvláštní atmosféra, ale v jednu chvíli jsme se přestali bavit úplně. Podíval se na mě, já na něj… a bylo jasno. Bylo to nečekané, tiché, bez velkých slov. Možná bych toho měla litovat, ale nelituju. Nešlo o žádnou vášeň, žádné divoké noci. Spíš o blízkost, o to, že mi někdo rozuměl, že tam prostě byl.
Ráno jsme si uvařili kafe. Nesnažil se nic vynutit, nenaznačoval, že se musí něco stát. Jen řekl: „Díky za večer, Jani.“ A já poděkovala taky. Když se vrátil manžel, všechno bylo jako dřív. Nedošlo k žádnému odhalení, žádné scéně. Ale já se od té doby dívám na život trochu jinak. Ne proto, že jsem někoho podvedla, to by byla příliš zjednodušená verze. Ale proto, že jsem si na chvíli dovolila žít, být sama sebou a mluvit s někým bez masek.
Manžel nic netuší. Možná nikdy nebude. A možná se nic dalšího nestane. Ale ten víkend mi ukázal, že svět je mnohem barevnější, než si často připouštíme. A že někdy, když vás má někdo jen „hlídat“, může to dopadnout způsobem, jaký by opravdu nečekal ani v těch nejdivočejších snech.
