Článek
Většinou se vrací unavený, s hlavou plnou pracovních starostí, ale občas přiveze i nějakou maličkost. Suvenýr, čokoládu, nebo třeba jen lahev vína z místa, kde byl. Takový malý důkaz, že na mě myslel, i když byl daleko. Tentokrát to bylo stejné. Před odjezdem jsme si mávli, popřáli si hezké dny a já mu řekla, ať na sebe dává pozor.
Když se vrátil, postavil tašku do předsíně a hned mi do ruky podal malou dárkovou krabičku. Usmál se a řekl, že si na mě vzpomněl, když tu věc uviděl. Nebyla nijak nápadná. Obyčejná papírová krabička s ozdobnou stuhou. Rozvázala jsem ji a uvnitř byl přívěsek ve tvaru srdce. Milé, pomyslela jsem si, i když to nebylo nic, co bych si sama vybrala. Poděkovala jsem mu a on se šel převléknout. Krabičku jsem položila na stůl, ale něco na ní upoutalo mou pozornost. Malý papírek přilepený na vnitřní straně víčka.
V první chvíli jsem si myslela, že jde o cenovku nebo vzkaz od výrobce. Když jsem ho ale odlepila a rozložila, zmocnil se mě zvláštní pocit. Písmo bylo ženské, úhledné, a stálo tam: „Děkuji za nádhernou noc A.“ Tři slova, která se mi zaryla do hlavy jako nůž. Ruka se mi lehce třásla a cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Vzhlédla jsem k manželovi, který si v obýváku zapínal televizi, a nevěděla, co mám udělat.
V hlavě se mi honily otázky. Kdo je „A.“? Je to nějaká jeho kolegyně? Náhodná známost z hotelu? A proč by mu takový vzkaz někdo nechával schovaný v krabičce s přívěskem, který mi přivezl? Mohlo to být omylem? Čím víc jsem se snažila najít rozumné vysvětlení, tím víc jsem cítila, že žádné klidné a logické odpovědi se nedočkám.
Nedokázala jsem se tvářit, že se nic neděje. Vzala jsem papírek do ruky, šla za ním a bez jediného slova mu ho podala. Díval se na mě chvíli zmateně, pak na vzkaz, a jeho výraz se změnil. Na okamžik se mu v očích objevil stín paniky, ale rychle se ovládl. Řekl, že to asi patřilo k dárku a že to nejspíš byl žert prodavačky nebo někoho, kdo balil suvenýry. Jenže tón jeho hlasu mě nepřesvědčil.
Sedla jsem si naproti němu a čekala, jestli řekne něco víc. Chvíli mlčel, pak začal mluvit o práci, o cestě, o tom, jak byl unavený a neměl čas se ani projít po městě. Poslouchala jsem, ale zároveň jsem věděla, že to, co říká, je jen vycpávka, aby nemusel vysvětlovat ten lístek. Možná jsem paranoidní, říkala jsem si, ale intuice mi našeptávala, že na tom něco je.
Celý večer byl pak napjatý. On se tvářil, že se nic nestalo, já přemýšlela, jestli mám tlačit na pilu, nebo nechat věci chvíli být. V noci jsem nemohla spát, pořád jsem ten papírek viděla před sebou. Ten krátký vzkaz byl tak osobní, že jsem měla pocit, jako by mě někdo cizí pozval do situace, která se mě vůbec netýká, ale zároveň se mě dotýká víc než cokoli jiného.
Další dny jsme spolu mluvili jen o běžných věcech. On šel do práce, já se věnovala dětem a domácnosti, ale ten stín mezi námi byl čím dál silnější. Vždycky jsem si myslela, že kdybych našla důkaz nevěry, bude to něco jasného, nepřijatelného, a já se podle toho okamžitě zařídím. Jenže tady jsem měla jen kousek papíru a pocit, který se mi usadil hluboko v žaludku.
Nechtěla jsem se hned rozhodnout, ale zároveň jsem věděla, že mu už úplně nevěřím. Najednou jsem si všímala maličkostí, že si víc hlídá telefon, když mu někdo volá, že má nové parfémy, o kterých mi nic neřekl. Každá drobnost mi připadala jako další dílek skládanky, který zapadá na své místo, ale ten obrázek se mi vůbec nelíbil.
Nevím, jestli se někdy dozvím pravdu. Možná to byl opravdu jen nesmyslný žert nebo omyl. Možná ne. Ať už je skutečnost jakákoli, tenhle suvenýr si budu pamatovat navždy.
