Článek
Výročí je přece chvíle, kdy si člověk připomene, proč spolu vůbec je. Jenže ten večer se mi navždy vryl do paměti způsobem, který bych nepřála nikomu. Bylo to naše desáté výročí. Už od rána se choval trochu jinak, jakoby slavnostněji. Ráno mi popřál, obejmul mě a řekl, že se večer mám těšit. Celý den jsem měla motýly v břiše.
V práci jsem vydržela jen tak tak, protože mi hlavou běžely všechny možné varianty. Možná romantická večeře, možná víkend pryč, možná něco, o čem tajně sním. Když přišel večer, oblékl se do košile, což u něj nebývá zvykem, a poprosil mě, abych si vzala něco hezkého. Oči mi svítily očekáváním, že tenhle den bude výjimečný. Sedli jsme do auta a vyrazili. Nechtěl mi nic říct, usmíval se a jen opakoval, že za chvíli uvidím.
Nepříjemné překvapení
Zastavili jsme před restaurací, kde jsme byli kdysi na prvním rande. Srdce mi poskočilo, protože jsem si hned vybavila ty první okamžiky, kdy jsme byli do sebe tak zamilovaní. Jenže ještě než jsme vešli dovnitř, pronesl větu, která mě úplně odrovnala.
Řekl mi, že je do mě pořád zamilovaný, ale že se musíme rozejít. Myslela jsem, že je to nějaký hloupý vtip. Jenže on pokračoval dál. Prý už dlouho cítí, že to mezi námi není ono. Že se snažil, ale v sobě už má jasno. Stála jsem jako přikovaná. Místo aby mi podal dárek nebo objednal víno, vrazil mi přímo do srdce kudlu.
Slova, která pálí
Vešli jsme dovnitř, jako by se nic nestalo. Já měla chuť utéct, ale on chtěl, abychom si to naposledy užili. Objednal večeři, mluvil klidně, zatímco já jen koukala na talíř. Hlavou mi běželo, jak se to mohlo stát. Copak jsem něco přehlížela? Copak jsem nebyla dost dobrá?
Každé jeho další slovo mě pálilo víc a víc. Vyprávěl, jak mě má rád, jak si mě váží, ale že už nemůže dál. To, co říkal, nedávalo smysl. Jak může člověk někoho milovat a přitom mu ublížit nejhorším způsobem právě v den výročí?
Návrat domů
Po večeři jsme jeli zpátky. Cesta autem byla tichá. Já koukala z okna a snažila se nebrečet, protože jsem nechtěla, aby mě viděl zlomenou. On držel volant a působil klidně. Jako by si v sobě všechno vyřešil dávno a teď už jen dokončoval poslední kapitolu.
Doma jsem se zamkla v koupelně a pustila sprchu, aby neslyšel můj pláč. Ten večer jsem nespala vůbec. Celou noc jsem přemítala, jestli jsem měla něco poznat dřív. Jestli se to dalo zachránit. A proč právě ten den, kdy jsme měli slavit.
Dny poté
Další dny byly mlhavé. Chodil domů z práce, choval se slušně, ale bylo jasné, že už je rozhodnutý. Já se snažila tvářit, že to zvládám, ale uvnitř jsem se hroutila. Nemohla jsem jíst, nemohla jsem se soustředit v práci, a hlavně jsem pořád nechápala, proč mě potrestal tak krutým způsobem.
Možná si myslel, že tímhle to bude „symbolické“ zakončení našeho vztahu. Pro mě to ale bylo jako vymazání všech společných let jedním gestem. Každá fotka, každý dárek, každá vzpomínka mě začala bolet.
Zůstala jsem sama
Dnes je to pár měsíců od té chvíle. Ještě pořád se mi sevře žaludek, když projíždím kolem té restaurace. Pořád si říkám, že kdybych ten večer tušila, jak skončí, nikdy bych si neoblékla ty šaty, nikdy bych nesedla do auta s úsměvem.
Zůstala jsem sama, s otázkami, na které už nikdy nedostanu odpověď. Místo nejhezčího výročí mého života mám vzpomínku, která mě bude pronásledovat ještě dlouho.
Zdroj: Jana K., Brno
