Článek
Takhle nějak jsem se cítila i já. A možná bych se v tom i dál topila, kdybych nakonec neudělala něco, co bych od sebe sama nikdy nečekala. S Davidem jsme byli manželé šest let. Seznámili jsme se na výšce, trochu náhodou, trochu omylem, ale fungovalo to. On byl ten klidnější, zodpovědnější typ, já zase věčně v pohybu, s hlavou plnou nápadů. Možná jsme si i díky tomu rozuměli. Doplňovali jsme se. Nikdy jsme se nehádali nijak dramaticky, nebyli jsme pár, co na sebe ječí po večerech. Spíš jsme žili ve své bublině až podezřele klidně.
Změna přišla nenápadně, kdy jsme spolu byli víc než kdy dřív, ale zároveň každý v jiném světě. Já pracovala z domova, on chodil do kanceláře. Tehdy začala být častěji „porada po práci“, „ještě skočím s kolegama na pivo“, „jsem unavenej, dneska si jdu lehnout dřív“. Jenže já to neřešila. Nepodezřívala jsem ho. Věřila jsem mu, protože důvěra byla vždycky základ. A protože si přece neberete někoho, komu musíte číst zprávy.
Bylo to až absurdně jednoduché. Jednoho dne jsem přišla domů a na stole ležel dopis. Rukou napsaný vzkaz, že se stěhuje. Že potřebuje pauzu. Že je z toho všeho unavený. A že to prý není moje vina. Všechno to znělo tak klidně, tak „dospěle“, že jsem si připadala jako ve špatným filmu. Sedla jsem si na gauč, zírala do zdi a čekala, že se dveře znovu otevřou a že řekne, že to byl jen vtip.
Jenže neotevřely. A pak se to začalo odkrývat. Během pár dní mi jedna kamarádka napsala, že ho viděla, jak se drží za ruku s nějakou brunetou. Další dodala, že je to prý kolegyně z práce, a že se spolu poslední měsíce dost často „motali“. A pak už to jelo. Najednou to všechno začalo zapadat. Porady, únava, pivo, ticho. Všechno to, co jsem považovala za normální, bylo ve skutečnosti jen přechodné období mezi námi dvěma a jimi dvěma.
Nejhorší nebyla zrada. Nejhorší byl způsob. Ta zbabělost. To, že se nepostavil, neřekl pravdu, neunesl následky. Že odešel jako kluk, ne jako chlap. A že se tvářil, že to celé zvládne beze mě. Jako by těch šest let nic neznamenalo. Jako by domov, který jsme spolu budovali, byl jen kulisa, kterou vymění za jinou, až se mu přestane líbit barva závěsů. Na venek jsem dělala, že je všechno v pohodě. Práce, kafe, smích. Ale uvnitř to vřelo. Ne pomsta, to ne. Ale hněv. Bezmoc. Potřeba nějak vyrovnat skóre. Ne aby trpěl, ale abych já měla klid. A ten přišel až ve chvíli, kdy jsem si řekla, že nebudu ta, co se rozpadne. Že to otočím.
Začala jsem žít tak, jak jsem vždycky chtěla, ale dřív jsem si to nedovolila. Přestala jsem se ptát, co je „správné“, a začala se ptát, co chci já. Odjela jsem na víkend sama na Šumavu. Po letech jsem si koupila kolo, zapsala se na kurz tvůrčího psaní, začala si ráno mazat máslo, i když „jsme přece jedli jen avokádo“. Smála jsem se nahlas, šla pozdě spát, chodila ven s kamarádkami. A hlavně, byla jsem upřímná.
Nešlo o to udělat mu „naschvál“. Ale když se ke mně po dvou měsících ozval s tím, jestli bychom se někdy nemohli sejít „jen tak, na kafe“, už jsem nebyla ta Jana. Ani jsem se netěšila. Jen jsem si chtěla poprvé vyslechnout, co má na srdci. Možná si myslel, že mě dojme. Že se zhroutím, že mu řeknu, jak mi chyběl. Jenže já tam seděla v klidu. A dívala jsem se na něj jako na člověka, kterého jsem kdysi znala, ale který se mi dávno ztratil z očí.
Mluvil o tom, že si s tou kolegyní nejsou jistí. Že je to složité. Že prý myslel, že to bude jiné. A že teď přemýšlí, jestli jsme se my dva nerozešli zbytečně rychle. Jenže to nebylo rychlé. To byl pád, který měl dlouhou přípravu. Řekla jsem mu to klidně. Že mu nic nezazlívám. Že chápu, že se věci mění. Ale že já jsem se změnila taky. A že už pro mě není tím člověkem, ke kterému bych chtěla jít domů. Viděla jsem na něm, že to nečekal. Myslel si, že budu ta, která doufá.
A to byla ta pomsta. Ne výkřik. Ne hádka. Ale ten tichý, sebejistý odchod z role, do které mě posadil. Nečekal, že se z toho dostanu bez něj. Nečekal, že nebudu chtít zpátky. A nečekal, že mu s úsměvem popřeju hodně štěstí a odejdu, aniž bych se otočila. Dneska mám nový byt, malé plány a velkou chuť do života. Už se nebojím samoty. Už vím, že když se člověk postaví, i po pádu se dá znovu chodit rovně. A že největší odplatou není, když někoho zničíte, ale když ukážete, že už ho ke štěstí nepotřebujete.
