Článek
Nebyla jsem nikdy typ, co by si potrpěl na velké oslavy s desítkami lidí, stačí mi úzký kruh těch, které mám ráda a kterým věřím. Tak jsme se s manželem domluvili, že to letos uděláme doma, nachystáme občerstvení, koupíme víno a něco tvrdšího pro odvážnější a strávíme hezký večer.
Týdny předem jsme řešili, koho pozvat. Já měla jasnou představu. Pár kamarádek, se kterými jsem se dlouho neviděla, moji sestru, manželovu sestru, kamarády z práce a sousedy, se kterými si rozumíme. Manžel říkal, že má také pár tipů, ale ať se nebojím, že to bude všechno v pohodě. Věřila jsem mu, proč taky ne. Byla to moje oslava, tak mě nenapadlo, že by se tam mohl objevit někdo, koho bych tam opravdu nechtěla.
Den D nastal. Od rána jsem byla v jednom kole, chystala jsem obložené mísy, mazala chlebíčky, pekla domácí štrůdl a u toho se snažila aspoň trochu si užít ten pocit, že se všechno blíží. Když se kolem šesté začali scházet první hosté, byla jsem ráda, že se dům zaplňuje smíchem a že to má tu atmosféru, kterou jsem chtěla. Pila se káva, popíjelo víno, děti si hrály v pokoji a já si konečně připadala, že jsem vypnula.
A pak přišla ona. Vysoká, štíhlá, s dlouhými vlasy a úsměvem, který by si klidně mohl říct o reklamu na zubní pastu. V ruce kytice růží a láhev prosecca. V první chvíli jsem byla zmatená. Nevěděla jsem, kdo to je. Když ale můj manžel vstal, rozzářil se a šel ji obejmout, došlo mi to. Nebyla to kamarádka z práce, jak jsem si myslela, nebyla to sousedka, nebyla to ani vzdálená příbuzná. Byla to jeho bývalá přítelkyně, o které jsem slyšela už tolik historek, že jsem si ji dokázala živě představit. Jen jsem nikdy nečekala, že ji potkám u sebe v obýváku, a už vůbec ne na své vlastní narozeninové oslavě.
Musela jsem se hodně ovládnout, abych neřekla něco, čeho bych litovala. Všichni hosté se na ni dívali s mírným překvapením, ale snažili se tvářit, že je to normální. Ona se ke mně naklonila, pogratulovala mi a předala dárky, jako bychom byly dávné kamarádky. Jenže já jsem cítila, jak se mi vaří krev. Nenapadlo mě nic jiného než se zeptat manžela, jestli by mi mohl vysvětlit, co to má znamenat. Usmál se, pokrčil rameny a řekl: „No tak jsem ji pozval, vždyť je to legrace.“
Legrace? Pro koho? Pro něj možná. Pro ni možná taky. Ale pro mě? Stála jsem tam mezi lidmi, kteří přišli, aby se mnou slavili, a přitom jsem měla pocit, že se stávám divákem v nějakém absurdním divadle. Ona se bavila s ostatními, vyprávěla historky, ve kterých figuroval i on a mně se to poslouchalo jako z nějakého zlého snu.
Na chvíli jsem odešla do kuchyně, abych se nadechla. Uvažovala jsem, jestli to prostě nezabalím a neodjedu. Ale kam? Do hotelu? Ke kamarádce? Byla to přece moje oslava, proč bych měla odcházet já? Přesto mi bylo jasné, že pokud zůstanu, musím se obrnit a dát najevo, že mě to nevyvede z míry.
Vrátila jsem se do obýváku a snažila se zapojit do hovoru s ostatními. Manžel se bavil, jako by se nic nedělo, a ona se kolem něj motala víc, než by mi bylo příjemné. Lidé se postupně uvolnili, víno teklo proudem a smích sílil, jen já jsem měla pocit, že sedím pod skleněným poklopem, odkud všechno pozoruju a zároveň se toho nemůžu účastnit.
Když se konečně blížila půlnoc a hosté se začali loučit, cítila jsem obrovskou úlevu. Ona odešla mezi posledními, s teatrálním objetím mého manžela a mávnutím na mě. Jen jsem kývla hlavou a neřekla nic. Dveře se zavřely a já zůstala stát v obýváku mezi poloprázdnými sklenicemi a talíři s okousanými chlebíčky.
Manžel přišel ke mně a s úsměvem pronesl: „Tak co, nebylo to fajn?“ Bylo mi jasné, že se v tu chvíli nehodlám pouštět do hádky. Jen jsem řekla, že jestli tohle byla jeho představa o narozeninové oslavě, tak já mám o příštím roce jasno. Žádnou dělat nebudu. Otočila jsem se a šla spát, zatímco on ještě uklízel a pískal si.
Nevím, jestli chtěl být vtipný, nebo jestli to byla jen jeho hloupost. Ale jestli si někdo myslí, že je normální zvát svou bývalou na oslavu narozenin své ženy, tak asi žije v jiném světě než já. Některé „legrace“ totiž dokážou zkazit víc než jen jeden večer.
