Článek
Manžel navrhl, že objedná burgery z naší oblíbené restaurace, odkud si občas necháváme dovézt jídlo. Souhlasila jsem bez váhání. On se usadil k telefonu, během pár minut objednávka proběhla a já se už těšila, jak si v klidu sedneme, pustíme si nějaký film a budeme mít chvíli pro sebe.
Kurýr dorazil poměrně rychle. Zaklepal, manžel převzal papírovou tašku a já už cítila tu známou vůni masa, rozpečené housky a koření. Všechno bylo, jak má být. Až do chvíle, než jsme tašku donesli do kuchyně a začali vybalovat. Manžel vyndával krabičky s jídlem, ubrousky, příbory… a najednou mu zpod jedné krabičky vypadl složený papírek. Malý, obyčejný, zmačkaný. Podívali jsme se na sebe, co to asi je, a manžel ho automaticky rozložil.
Nebyl to účtenka ani reklamní leták. Byl to ručně psaný dopis. Krátký, ale výstižný. Stálo v něm něco ve smyslu: „Už se těším na zítra, moje tajná lásko. Všechno bude tak, jak jsme si slíbili.“ A nakonec iniciála a nakreslené srdíčko. V tu chvíli se naše pohoda trochu rozplynula. Bylo to jako scéna z nějakého filmu, jenže tohle se dělo v naší kuchyni.
První reakce byla smích. Ne ten veselý, ale takový ten, kdy nevíte, jestli se smát nebo se spíš divit. Hned nás napadlo několik možností. Možná to měl být vzkaz pro někoho z restaurace, kdo si ho nechal na stole a omylem ho přibalili k naší objednávce. Nebo to bylo pro jiného zákazníka a kurýr omylem prohodil tašky. Anebo a to byla nejpikantnější představa, to byl záměr a kurýr se tímto způsobem domlouvá se svojí „tajnou láskou“ a my jsme jim ten plán omylem narušili.
Manžel se mě s úsměvem zeptal, jestli se mám začít bát, protože ten dopis mohl být adresovaný i jemu. Neodpustila jsem si poznámku, že pokud má tajnou lásku, tak doufám, že má alespoň lepší rukopis. Nakonec jsme se rozhodli zavolat do restaurace a celé to uvést na pravou míru. Na druhém konci linky se ozvala trochu zmatená slečna, která po chvíli ticha jen řekla, že o ničem neví, a že to bude asi nějaký omyl. Nepůsobila překvapeně ani pobaveně. Spíš tak, že má chuť zavěsit a víc to neřešit.
Zůstali jsme tedy jen u našich teorií. Jídlo jsme snědli, i když musím přiznat, že mě to celé trochu vytrhlo z nálady. Přemýšlela jsem, jak často se asi takové „zásilky navíc“ k objednávkám přibalí. Jestli to byla chyba, tak je to kuriózní. Jestli to byl úmysl, tak je to ještě zajímavější. A pokud to byl omyl, někde možná sedí člověk, který místo svého vyznání dostal k burgeru jen naše ubrousky.
Při každém soustu jsme se na sebe s manželem podívali a museli se usmát. Ne proto, že by to bylo tak veselé, ale spíš proto, že to byla jedna z těch situací, které si prostě nevymyslíte. Takový ten malý, bizarní zážitek, který by se dal vyprávět u piva a všichni by kroutili hlavou, jestli si z nich děláte legraci.
Když jsme dojedli a uklidili, položila jsem dopis na linku a chvilku se na něj dívala. Bylo v něm cosi zvláštně intimního, přestože vůbec nebyl pro nás. Neznali jsme odesílatele ani adresáta, ale stejně jsme byli součástí té drobné, tajemné epizody jejich života. Připadalo mi to trochu jako kdybych našla cizí pohled na pláži. Nemůžete si ho nechat, ale taky ho nemůžete jen tak vyhodit, protože víte, že pro někoho znamenal víc než jen pár slov na papíře.
Nakonec jsme se shodli, že dopis necháme v šuplíku. Ne proto, že by měl nějakou hodnotu, ale prostě jako připomínku toho zvláštního dne, kdy k našim burgerům dorazilo i malé tajemství. A pokaždé, když teď objednáváme jídlo, se na sebe jen potutelně podíváme a já mu řeknu: „A co dneska? Burger s hranolkama, nebo burger s dopisem?“
Ať už ten vzkaz patřil komukoli, snad se nakonec dostal do správných rukou. A jestli ne, tak možná někde běhá někdo, kdo pořád čeká na svůj romantický večer, zatímco jeho dopis leží u nás doma mezi starými účtenkami. Život je někdy plný zvláštních náhod a tahle byla přesně jednou z nich. Taková, na kterou se nezapomíná a o které se vypráví s lehkým úsměvem ještě dlouho potom.
