Článek
Než odjel, říkal, že to nebude nic dlouhého, že se vrátí nejpozději v pátek. Brala jsem to jako fakt a nijak jsem se tím nezabývala. Sama jsem si v duchu udělala plán, že se v klidu postarám o domácnost, děti a večer si najdu chvíli pro sebe.
Jenže hned po jeho odjezdu se mi vkrádaly do hlavy divné pocity. Nebylo to nic konkrétního, spíš taková neurčitá nervozita, která se nedala ničím vysvětlit. Možná to byla intuice nebo obyčejný strach, že se o něj bojím, když není doma. Přesto jsem se snažila ty myšlenky zahnat a říkala si, že přece není důvod mít obavy. Věnovala jsem se dětem, práci a snažila se myslet na něco jiného.
Třetí den, kdy měl být ještě na cestě, jsem šla s dcerou do obchodu. Byla to úplně obyčejná návštěva supermarketu, chtěly jsme jen doplnit pár základních věcí do lednice. A právě tam jsem ho uviděla. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu on, ale stačilo pár vteřin a věděla jsem to. Stál u regálu s pečivem, smál se a kolem něj byla žena s dvěma dětmi. Byla to úplně jiná rodina, než je ta naše.
Zůstala jsem stát jako opařená a nevěřila vlastním očím. On mě zatím neviděl, byl plně zaujatý tím, co říká ta žena, a jak se smějí jejich děti. Vypadali jako sehraná parta. Moje srdce se rozbušilo a měla jsem pocit, že se mi zastavil dech. V tu chvíli mi došlo, že žádná služební cesta neexistovala. Můj manžel měl jiný program a rozhodně do něj nepatřila práce.
Nejprve jsem nevěděla, co mám dělat. Jestli k němu přijít a zeptat se, jak si tohle představuje, nebo jestli se otočit a odejít, než si mě všimne. Během několika vteřin mi proběhlo hlavou tolik myšlenek, až jsem sama sebe nepoznávala. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem se rozbrečet, chtěla jsem tomu všemu dát jasnou odpověď. Nakonec jsem ale zůstala stát a sledovala tu scénu, dokud si mě nevšiml.
Když se naše pohledy střetly, viděla jsem v jeho očích šok a rozpaky. Bylo jasné, že mě tady rozhodně nečekal. Žena vedle něj se na mě zvědavě podívala, ale nic neřekla. On se zmohl jen na tiché ahoj a tvářil se, jako by mě potkat byla ta největší náhoda na světě. V tu chvíli se mi chtělo utéct, ale něco ve mně mě donutilo zůstat stát. Zeptala jsem se ho, co to má znamenat, a čekala, co řekne.
Jeho vysvětlení nedávalo žádný smysl. Motal se do slov, říkal, že to jsou známí, že jim jen pomáhá s nákupem, a že se to celé tváří jinak, než jak to ve skutečnosti je. Jenže já viděla víc, než by si přál. Viděla jsem jeho úsměvy, jejich společnou uvolněnost a pohledy, které si vyměňovali. Bylo mi jasné, že tady nejde o žádné obyčejné známé.
Odvedla jsem dceru pryč, aniž bych cokoli dál řešila. Doma jsem měla v hlavě zmatek. Přemýšlela jsem, jestli se mám tvářit, že se nic nestalo, nebo jestli naopak musím okamžitě vyžadovat jasné odpovědi. Byla jsem zklamaná, naštvaná a zároveň se mi hrnuly do očí slzy. Vždyť kdyby mi to řekl na rovinu, bolelo by to méně než tahle hra na služební cesty.
Když se večer vrátil domů, snažil se tvářit, že je všechno v pořádku. Ale já už věděla, že důvěra mezi námi dostala hlubokou ránu. Nešlo jen o ten jeden moment v obchodě. Šlo o to, že dokázal vymyslet celé divadlo a bez mrknutí oka mi lhát. A to je něco, co se jen těžko odpouští.
Od té chvíle jsem si začala více všímat drobností, které jsem dřív přehlížela. Najednou mi dávalo smysl, proč poslední týdny býval odtažitý, proč měl častěji „pracovní povinnosti“ a proč jsem se tolikrát cítila sama. Teď jsem měla odpověď, i když to byla odpověď, kterou bych si nikdy nepřála znát.
Člověk si vždycky říká, že se mu to stát nemůže, že tohle se děje jen jiným. Ale když se to stane přímo vám, zlomí vám to kus života. Nejde jen o ztrátu partnera, ale o ztrátu jistoty, že se na něj můžete spolehnout. A právě tohle mě ranilo nejvíc.
