Článek
Se svým mužem se poznala na rodinné oslavě, padli si do oka hned na první pohled a jejich vztah se rozvíjel rychleji, než by čekala. Už po roce přišla žádost o ruku a krátce na to i svatba. Připadala si šťastná, jako by jí konečně někdo ukázal, že klid a jistota skutečně existují.
Jenže uběhlo pár měsíců a Veronika začala mít zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Nebylo to nic konkrétního, žádná očividná stopa, spíš drobnosti, které se skládaly dohromady. Časté noční hovory, které si její muž vyřizoval se slovy, že jde o práci. Občasné odcházení na balkon, aby se mohl „soustředit“. Přes den se choval mile, nikdy nezvýšil hlas, choval se jako dokonalý partner, ale večer jakoby se odpojil do svého světa. A právě to Veroniku začalo hlodat.
Jeden večer seděla s kávou v ruce v obýváku a zahlédla, jak její muž odchází do ložnice s mobilem v ruce. Když se po chvíli vrátil, byl veselý, skoro až příliš, a ona se neubránila otázce, s kým tak dlouho mluví. Odpověděl vyhýbavě, že jde o kolegu, který řeší nějaký projekt. Jenže tentokrát to v ní vzbudilo větší podezření než obvykle. Když si muž odskočil do sprchy a nechal telefon položený na gauči, vzala ho do ruky. Sama nikdy nebyla typ, který by prohledával cizí zprávy, ale v té chvíli cítila, že musí vědět pravdu.
Na displeji svítilo jméno, které znala. Byla to jeho bývalá přítelkyně. A seznam hovorů mluvil za vše. Každý večer, někdy i dvakrát, spolu mluvili dlouhé minuty. Bylo to jako studená sprcha. Najednou jí došlo, že všechno to jeho schovávání, lži o práci a noční hovory nebyly náhoda. Někdo by možná ještě hledal výmluvy, že jde jen o přátelské povídání, ale Veronika v tu chvíli věděla, že tady končí nejen důvěra, ale i celé její manželství.
Když se muž vrátil ze sprchy, čekala ho s telefonem v ruce. Položila mu ho před oči a zeptala se napřímo, co to má znamenat. Nezvládl ani vymyslet výmluvu, chvíli mlčel a pak přiznal, že se s bývalou vídá a že spolu tráví víc času, než by měl. Bylo jí z toho fyzicky špatně. Nešlo ani tak o samotný fakt, že si telefonuje se ženou, kterou kdysi miloval, ale o to, že jí celé měsíce lhal a předstíral dokonalé manželství.
Dlouho neváhala. Během několika dní si sbalila věci a odstěhovala se k rodičům. Měla jen třicet let a cítila, že nemá cenu zůstávat s někým, kdo už při prvních měsících manželství neumí být upřímný. Lidé jí říkali, že mohla být trpělivější, že se to dalo zachránit, ale ona měla jasno. Když není důvěra hned na začátku, nebude už nikdy.
Začátky u rodičů nebyly snadné. Najednou se z novomanželky stala žena, která řeší rozvod, a místo radostného budování domova psala úřední papíry a vysvětlovala známým, co se stalo. Ale postupně přišlo i uvolnění. Začala více myslet na sebe, věnovat se věcem, na které dřív neměla čas. Přiznává, že jí trvalo dlouhé týdny, než se přestala každé ráno budit s těžkým pocitem v žaludku, ale zpětně nelituje.
Její manžel se ještě pokoušel kontaktovat ji s prosbami, aby to zkusili znovu. Tvrdil, že se spletl, že si uvědomil, jak velkou chybu udělal. Jenže Veronika měla v hlavě jediné. Pokud někdo dokáže takhle klamat na začátku, co by dělal za pár let? Nedokázala by mu už nikdy věřit.
Dnes, s odstupem času, říká, že rozvod pro ni nebyl konec, ale nový začátek. Připouští, že manželství skončilo rychleji, než si uměla představit, ale na druhou stranu se osvobodila od vztahu, který by ji jen dusil. Kávu, kterou tehdy popíjela, už nikdy nedopila. Ale místo hořkosti jí zůstala zkušenost, která ji naučila, že není nutné snášet lži a přetvářku.
A i když se jí mnozí ptají, jestli se nebojí do dalšího vztahu, odpovídá, že ne. Nechce žít ve strachu. Chce žít s čistým svědomím a vědomím, že důvěra je základ. Protože jakmile jednou praskne, nedá se slepit. A na tomhle se nic nezmění, ani kdyby to mělo znamenat, že bude chvíli sama.
Veronika, 30 let, Brno
