Článek
Vánoce podle mě
Už od dětství jsem měla Vánoce spojené s vůní cukroví a nervozitou mámy, která do noci pekla, uklízela a druhý den se tvářila, že ji to těší. A já jsem po ní všechno převzala. Vždycky jsem chtěla, aby se moje rodina cítila dobře, aby si odnesla hezké vzpomínky. A tak jsem pekla. Hodiny, dny, někdy i celé noci.
Na stole muselo být alespoň patnáct druhů cukroví. Linecké, rohlíčky, vosí hnízda, perníčky, plněné košíčky, zázvorky… Každý měl svůj oblíbený druh a já měla pocit, že kdyby jeden chyběl, zkazím tím celé Vánoce.
Záplava práce, málo radosti
Každý rok to bylo stejné. Začínalo to hezky. Těsto, vánoční hudba, horký čaj. Ale po pár dnech mě bolela záda, ruce, nohy, a v kuchyni se už nedalo hnout. Pekla jsem na plech za plechem, mezi tím jsem vařila, prala, balila dárky a uklízela.
Když jsem konečně sedla na gauč, měla jsem chuť brečet. Ne z dojetí, ale z vyčerpání. Zatímco ostatní v rodině psali přání nebo sledovali pohádky, já jsem běhala mezi troubou a linkou. A i když se všichni usmívali a chválili moje cukroví, já jsem cítila prázdno. Protože jsem si ty svátky vůbec neužila.
Ten moment, kdy mi došlo, že to dělám špatně
Loni se to zlomilo. Bylo těsně před Štědrým dnem a já jsem si zlomila nehet při vykrajování perníčků. Drobná věc, ale rozbrečela jsem se. Sedla jsem si na zem v kuchyni, obklopená moukou a krabicemi s cukrovím, a najednou jsem si uvědomila, že to celé dělám spíš ze zvyku než z radosti.
Nikdo po mně přece nechce, abych pekla patnáct druhů. Nikdo mě nenutí mít všechno perfektní. To já sama si tohle nasazuju, protože si chci dokázat, že jsem „ta správná hospodyně“. Jenže co z toho, když pak o Vánocích padnu únavou a těším se, až to skončí?
Rozhodnutí, které mi změnilo Vánoce
Letos jsem si sedla s hrnkem kávy už v listopadu a napsala seznam. Ne cukroví, ale toho, co mi na Vánocích opravdu chybí. A zjistila jsem, že to nejsou druhy sladkostí, ale klid, pohoda a čas s rodinou. Tak jsem si řekla, že to letos udělám jinak.
Péct budu, ale jen tři druhy. Moje oblíbené rohlíčky, manželovy medvědí tlapky a linecké, které dělávám s vnučkou. Zbytek koupím v cukrárně. Nebudu se tím trápit, nebudu se srovnávat s ostatními. A hlavně, nebudu se stydět za to, že nechci být dokonalá.
Místo cukroví pohádka a procházka
Minulý víkend jsme si poprvé po letech zapnuli s mužem starou pohádku a nechali troubu vypnutou. Venku sněžilo, dům voněl skořicí a svíčkami, a já jsem cítila zvláštní klid. Ne ten umělý, který si vynutím uklizeným bytem, ale opravdový.
Místo čtyř plechů cukroví jsme si dali čaj, pár perníčků a vyrazili na procházku do lesa. A víte co? Bylo to krásné. Nikomu nechybělo dvacet druhů sladkostí. Děti se smály, manžel fotil sníh na stromy a já jsem poprvé po letech cítila, že takhle chci Vánoce trávit.
Změna, kterou bych přála každé ženě
Když jsem to vyprávěla kamarádce, smála se a říkala, že by mě chtěla vidět, jak to opravdu vydržím. A víte co? Vydržím. Protože poprvé po dlouhé době se těším. Ne na dárky, ne na chválu, ale na to, že si ty svátky opravdu prožiju.
Vím, že mnoho žen to má stejně. Chceme být všude, všechno stihnout, být dokonalé matky, manželky i dcery. Jenže Vánoce nejsou o výkonu. Jsou o chvílích, které nám zůstanou v paměti. A já si už nechci pamatovat jen hluk mixéru a únavu.
Letos budu péct míň, ale s láskou. Nebudu běhat po obchodech ani stát do noci u trouby. Chci se smát, poslouchat koledy, dát si punč a prostě jen být. Protože až se za pár let někdo zeptá, jaké byly tyto Vánoce, chci říct: klidné. A krásné.
Marcela, 57 let, Olomouc
