Článek
Z oběda byla hádka
Do té restaurace jsem chodila snad tři roky. Byla hned naproti mé kanceláři a měla výborné polední menu. Nic luxusního, ale domácí kuchyně, milá obsluha, prostě místo, kam člověk rád zajde, když chce mít jistotu, že ho nečeká žádné překvapení. Jenže tentokrát mě čekalo.
Objednala jsem si svíčkovou a sklenici vody s citronem. Když mi jídlo donesli, maso bylo tvrdé a omáčka přesolená. Nechtěla jsem dělat problémy, tak jsem si jen řekla, že příště zkusím něco jiného. Jenže po pár soustech jsem zjistila, že maso má divnou pachuť, a tak jsem raději přestala jíst. Když přišel číšník s otázkou, jestli mi chutnalo, slušně jsem řekla, že tentokrát ne a že bych si prosila účtenku, ale bez jídla, protože jsem ho prakticky nechala celé.
„To není moje věc“
Místo pochopení se ale zatvářil naštvaně a řekl, že jídlo bylo v pořádku, že se podávalo i jiným hostům a nikdo si nestěžoval. Zkusila jsem mu vysvětlit, že nejde o princip, ale o to, že to prostě nešlo jíst. Řekl mi, že pokud jsem jídlo objednala, musím ho zaplatit, a že si mám příště stěžovat kuchaři, ne jemu.
V tu chvíli jsem zůstala stát jako opařená. Nešlo mi o těch pár korun, ale o přístup. Cítila jsem se trapně, jak se na nás začali otáčet ostatní hosté. Nakonec jsem zaplatila, protože jsem neměla chuť se hádat. Jen jsem si řekla, že tam už nikdy nepřijdu.
Po týdnu mi to nedalo
O pár dní později jsem šla kolem a viděla, že restaurace má nové logo a ceduli s jiným názvem. To mě zarazilo. Zastavila jsem se u dveří a zahlédla toho samého číšníka, jak stojí za barem a něco organizuje. Vypadalo to, že je tam ve vedení. Tak jsem se zeptala jedné z bývalých servírek, kterou jsem znala.
Řekla mi, že podnik nedávno koupil nový majitel a že tím majitelem je právě ten muž, co mi tehdy odmítl vrátit peníze. Prý si podnik převzal doslova pár dní předtím, než jsem tam byla. Všichni byli z nových poměrů trochu nervózní, protože prý chce všechno dělat jinak, přísněji, bez „zbytečných reklamací“.
Zklamání místo omluvy
Musím přiznat, že mě to rozladilo víc, než jsem čekala. K té restauraci jsem měla osobní vztah. Bylo to místo, kam jsem chodila po těžkém dni, kde jsem se cítila trochu jako doma. A najednou jsem zjistila, že všechno, co jsem tam měla ráda, skončilo.
Přemýšlela jsem, jestli mám napsat recenzi, nebo to nechat být. Nakonec jsem si řekla, že to nemá cenu. Někdo, kdo nerozumí tomu, že zákazník není nepřítel, si stejně nedá říct. Možná to časem zjistí sám. Ale mně zůstala pachuť a tentokrát nejen z přesolené svíčkové.
Když se z číšníka stane šéf
Od té doby se restauraci vyhýbám. Občas ji vidím z tramvaje, pořád tam bývá plno lidí. Možná jim změna vyhovuje, možná prostě neřeší to, co se stalo mně. Ale pokaždé, když jedu kolem, si vzpomenu na ten okamžik, kdy mi ten muž s ledovým klidem řekl, že jídlo bylo v pořádku a že si za něj mám zaplatit.
Zajímavé, jak se všechno může během pár dnů změnit. Člověk si myslí, že zná místo, kde tráví kus života, a pak zjistí, že už k němu vůbec nepatří.
