Článek
Jenže v posledních měsících se v rodině začalo něco dít. Nejprve si toho nikdo pořádně nevšiml, tady chyběla dvacetikoruna, tam stovka, občas máma zapomněla, že měla v peněžence víc. Jenže když se tyto drobnosti začaly opakovat a částky rostly, přestalo to být náhodné a začala vyplouvat na povrch nepříjemná pravda. Peníze brala vlastní dcera, jejich vnučka.
Když na to matka přišla, nejdřív tomu nemohla uvěřit. Představa, že jí vlastní dítě bere z kabelky bankovky, byla příliš bolestivá. Jenže přistihla ji přímo při činu. Místo aby se dívka omluvila, snažila se vše popřít a vymýšlela výmluvy. Nakonec se přiznala a vysvětlila, proč to dělá. Nešlo o žádné hladovění nebo zoufalou potřebu. Chtěla mít peníze navíc, aby si mohla kupovat věci stejně jako ostatní děti. V jejím okolí se totiž rozmohl nový trend: spolužáci chodí do školy s drahými sladkostmi, novými obaly na telefony, peněženkami nebo náramky, které stojí víc, než si rodina může dovolit. A ona mezi nimi nechtěla vypadat jako ta, co nemá nic.
Máma s babičkou se na sebe jen dívaly a nevěděly, jestli se mají zlobit, nebo spíš plakat. Bylo jim jasné, že dítě se snaží zapadnout a být stejné jako ostatní. V tom věku je tlak kolektivu obrovský. Kdo nemá to, co ostatní, bývá na okraji, poslouchá posměšky a někdy se stává i terčem šikany. Jenže krást doma peníze, to je čára, kterou překročit nesmí. Vysvětlovaly jí, že peníze nejsou samozřejmost, že rodiče musí na všechno tvrdě pracovat a že když si je bude brát bez dovolení, ztrácí důvěru, kterou k ní měli.
Dívka se tvářila, že to chápe, ale slzy na tváři prozrazovaly, že to nevydrží. V srdci měla pocit, že je ve slepé uličce. Na jedné straně rodina, která ji napomíná, na druhé spolužáci, kteří ji odsouvají stranou, pokud není oblečená podle poslední módy nebo si nemůže dovolit drahé nápoje z automatu. Zdálo by se, že jde o maličkosti, ale v dětském světě mají takové detaily obrovskou váhu.
Situace se opakovala i další týden. Přísahy, že to už neudělá, nevydržely dlouho. Znovu zmizely peníze, tentokrát větší částka, a bylo jasné, že problém je hlubší, než se na první pohled zdálo. Matka začala být zoufalá. Nebylo jí líto jen těch pár stovek, ale hlavně toho, že přestává věřit vlastnímu dítěti. Snažila se s ní mluvit klidně, bez křiku, ale vysvětlit jí, že pokud chce něco navíc, musí si to zasloužit. Nabídla jí drobné práce doma, za které by dostala kapesné. Jenže vnučka měla pocit, že to nestačí, že částky, které by takhle získala, ji stejně neochrání před posměchem ve třídě.
Nakonec musela přijít tvrdší opatření. Peněženku si matka začala schovávat, větší částky nechávala doma na místech, kam se dítě nedostane. Ale věděla, že to není řešení. V jádru problému není schovaná kabelka, ale tlak, který dítě cítí od svých vrstevníků. Babička pak řekla větu, která zněla v rodině ještě dlouho: není tragédie, že ti chybí pár stovek, tragédie by byla, kdyby z ní vyrostl člověk, který nezná hranice a bere si, co mu nepatří.
Postupně se snažili situaci řešit otevřeně. Babička i matka jí vyprávěly, jaké to bylo v jejich dětství, když si nemohly dovolit značkové oblečení nebo módní boty, a přesto se s tím musely naučit žít. Nebylo to snadné, ale dnes už vědí, že to člověka posílí. Vnučka je zatím příliš mladá, aby to pochopila do hloubky, ale aspoň začala vnímat, že existují jiné hodnoty než jen věci, které si koupí.
Rodina věří, že se to podaří zvládnout. Nikdo z nich ji nechce odsoudit, jen ji naučit, že cesta podvodů a kradení vede do slepé uličky. Děti se chtějí cítit přijímané, chtějí mít kamarády a nevyčnívat. Ale právě tady se ukazuje úloha rodiny, aby je podržela a ukázala, že vlastní hodnota člověka není v tom, kolik stojí jeho mikina nebo jaký má telefon.
Příběh možná zní jako drobnost, ale kdo to doma zažil, ví, jaký je to zásah do důvěry a vztahů. O peníze vlastně vůbec nejde. Jde o to, že když se z dítěte stane někdo, komu nemůžete věřit ani doma, dělá to hlubokou jizvu. A tu nezalepí ani omluvy, ani vysvětlení, že to bylo jen kvůli škole. Je to lekce pro všechny, nejen pro dítě, ale i pro rodiče a prarodiče. A nezbývá než doufat, že se ji podaří zvládnout včas, dokud je ještě prostor chyby napravit.
