Článek
Otevřela jsem po práci zpravodajský web a během pěti minut jsem četla o třech vraždách, dvou tragických nehodách, nárůstu cen potravin, hořícím skladišti, hádce politiků a oblíbené celebritě, která ztratila nervy a někoho zmlátila na ulici. Zavřela jsem notebook a řekla si: „Na co tohle vlastně denně čtu?“
Zprávy jsem sledovala celý dospělý život. Ráno u snídaně, po práci, někdy i večer. Měla jsem pocit, že je to moje povinnost. Být v obraze, vědět, co se děje. Abych si nepřipadala jako blbec, až se mě někdo zeptá na názory. A taky protože jsem měla takový ten zakořeněný pocit, že kdo nesleduje zprávy, ten je ignorant. Ale přitom jsem sama cítila, že to se mnou něco dělá. Ten vnitřní neklid, který zůstával i večer, když jsem se snažila usnout. Neustálý tlak. Někdy jsem ani neměla chuť jít ven, protože jsem si v hlavě pořád přehrávala tu poslední reportáž o zlodějích, co okrádají lidi v tramvajích, nebo o muži, který v obchodě napadl ženu. Stačilo mi pár minut zpravodajství a měla jsem pocit, že svět je zkažené, nebezpečné místo, kde se dějí jen samé špatné věci.
Ten den jsem si řekla, že si od toho dám pauzu. Ne navždy, jen tak na zkoušku. Týden, možná dva. Prostě si vyčistím hlavu a uvidím. Nechtěla jsem si hned mazat aplikace nebo si dělat nějaké závazky. Jen jsem si zakázala otevírat zpravodajské weby, vypnula notifikace, přestala zapínat večerní zprávy v televizi a když někdo ve vlaku nebo v práci začal něco probírat, zkusila jsem přepnout téma. Ne že bych dělala, že se nic neděje. Jen jsem si uvědomila, že není nutné všechno vědět hned a že některé věci se prostě dozvím tak jako tak, když budou důležité.
První dny byly zvláštní. Měla jsem pocit, že mi něco uniká. Něco důležitého, něco, co bych měla znát. Kdyby se třeba stalo něco velkého, nevěděla bych to. Ale zároveň co bych s tou informací dělala? Věděla bych, že se stalo něco strašného. A pak co? Trápila bych se, litovala, přemýšlela o tom. Ale nemohla bych to nijak změnit. A tak jsem se vždycky zhluboka nadechla a místo toho, abych otevřela web, šla jsem na chvíli na balkon, udělala si čaj, nebo jen tak koukala z okna. Všimla jsem si, jak moc se člověk upíná ke stresujícím informacím, a přitom úplně míjí ty obyčejné, hezké chvíle.
Po týdnu mi bylo líp. Ne fyzicky, ale psychicky. Byla jsem klidnější. V práci jsem se tolik nerozčilovala. Když jsem seděla v tramvaji, nesjížděla jsem titulky o dalších krizích, ale koukala kolem sebe. Na lidi. Na svět. Začala jsem si víc všímat, co se děje kolem mě, a najednou jsem měla pocit, že je toho dobrého víc, než jsem si dřív myslela. Děti na ulici, co se smějí. Paní v obchodě, co někomu podala ztracenou tašku. Zahrádky plné lidí, kteří se smějí a baví se. Tohle ve zprávách nebývá.
Neříkám, že jsem začala žít v bublině. I bez zpráv jsem se dozvěděla, že se stala nějaká tragédie, že se hádají politici, že někde zdražili benzín. Ale už mě to nezasahovalo tolik. Nepřišlo to ke mně s celým tím balíkem emocí, videí, názorů a komentářů. Jen jako fakt, který se stal. Nic víc, nic míň. A hlavně v hlavě už to nebylo to jediné, co se tam usadilo.
Nakonec jsem vydržela celý měsíc. A upřímně ani mi to nepřišlo. Nemusela jsem se do ničeho nutit. Když jsem po čtyřech týdnech otevřela zpravodajský web, připadala jsem si, jako když člověk přijde do obchodu po měsíci hladovění a najednou je přejedený jen tím pohledem. Hned na mě vybafly další nehody, politika, inflace, válka. Ale místo abych se do toho ponořila, zavřela jsem to a řekla si, že si dám pauzu ještě trochu delší. Třeba napořád.
Možná to není cesta pro každého. Někdo to má jako rituál, jiný v tom pracuje, další to považuje za povinnost. Ale pokud někdy máte pocit, že je toho na vás moc, že se vám z toho všeho dělá úzko, že se vám hůř usíná, že už vlastně ani nevíte, kdy naposledy jste četli něco hezkého, možná stačí vypnout zprávy. Ne navždy. Jen na chvíli. Svět se nezhroutí. Ale možná přestanete mít pocit, že se hroutíte vy.
