Článek
Po dvaceti letech manželství si říkali, že si konečně odpočinou. Ale místo romantiky při západu slunce přišlo něco úplně jiného. Tichá domácnost, tentokrát s výhledem na azurové pobřeží.
„Začalo to hned na letišti,“ vzpomíná Michal. „Zapomněl jsem doma pas. Letěli jsme až odpoledne, takže jsme to stihli, ale Jana na mě mluvila poprvé až u gatu. Tím to všechno odstartovalo.“
Když konečně dorazili na místo, situace se příliš nezlepšila. Michal si představoval klid, lehátko, knihu a občasné koupání. Jeho žena ale měla připravený plán. Každý den výlet, pěší túra nebo alespoň ochutnávka lokálních specialit. „Nevadilo mi, že chce něco vidět, ale myslel jsem, že se domluvíme. Místo toho jsem jen následoval pokyny. A mlčel.“
Mlčení se stalo hlavní náplní jejich pobytu. Seděli vedle sebe u snídaně, procházeli se po pláži, večer si dali sklenku vína na balkoně, ale slova ubývala. A s každým dnem bylo jasnější, že si odpočívají každý sám. „Byli jsme jako dva lidi, co sdílejí pokoj v penzionu. Ne manželé na dovolené. Něco mezi náhodnými známými a starými spolubydlícími.“
Když přišel čtvrtý den a Jana navrhla celodenní výlet lodí, Michal odmítl. Poprvé za celý pobyt. Zůstal na hotelu, seděl na pláži, dal si pivo a pozoroval rodiny s dětmi, které vypadaly veselejší než on. „Tehdy mi to došlo. My jsme si neodjeli odpočinout od práce, ale spíš od sebe.“
Poslední dny už neřešili nic. Ani výlety, ani rozhovory. Michal přiznává, že se mu trochu ulevilo, když se vrátili domů. A možná poprvé za celých dvacet let začal přemýšlet, co vlastně znamená „být spolu“. „Nechci tvrdit, že je konec. Ale začínám si uvědomovat, že společné mlčení bolí víc než jakákoli hádka.“
Dovolená měla být o odpočinku. Ale někdy člověk zjistí, že to, před čím chce utéct, si vezme s sebou i do kufru s plavkami.
