Článek
Začátek jako z pohádky
Potkali jsme se na večírku známých. Nebylo to nijak plánované, prostě přišel, usmál se a já měla pocit, že svět se na chvíli zastavil. Byl pozorný, chytrý, uměl mě rozesmát, a hlavně mi neustále opakoval, že se o mě postará. Po předchozích zklamáních jsem jeho slova brala jako dar. Konečně někdo, kdo se nebojí převzít zodpovědnost, kdo ví, co chce, a komu na mně záleží.
Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Bylo to narychlo, ale cítila jsem, že to tak má být. On pracoval v IT, měl stabilní příjem a já věřila, že spolu zvládneme všechno. Neustále mě ujišťoval, že nemusím mít strach z budoucnosti. „Já tě ochrání,“ říkal, když jsem se občas zmínila o obavách z práce nebo z peněz. Věřila jsem mu víc, než jsem věřila sama sobě.
První praskliny
Jenže pak přišla krize. V práci se mi přestalo dařit, klienti odcházeli, začala jsem vydělávat méně. Najednou nebylo jednoduché zaplatit nájem, složenky, a ještě si dovolit trochu normálního života. On se sice tvářil, že je všechno v pořádku, ale začínala jsem si všímat, že se odtahuje. Místo podpory přišly první výčitky.
Najednou jsem slyšela, že jsem měla myslet víc dopředu, že jsem neměla tolik riskovat a že bych se měla uskromnit. Přitom to byl on, kdo mě předtím povzbuzoval, ať jdu do podnikání a nebojím se. Z člověka, který mě měl chránit, se stával někdo, kdo mi denně připomínal, jak moc jsem selhala.
Když jsem potřebovala pomoc
Krize se prohlubovala. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem neměla na splátky. Po nocích jsem nespala a přemýšlela, kde sehnat další peníze. On se začal víc a víc vymlouvat na práci. Nebyl doma, a když byl, byl odtažitý. Při jedné hádce jsem se odvážila říct, že bych potřebovala jeho podporu, aspoň na čas, dokud se zase nepostavím na nohy. Jen mávnul rukou a řekl, že má svých starostí dost.
Bylo to jako studená sprcha. Čekala jsem, že v nejtěžší chvíli ukáže, že to myslí vážně. Místo toho mě nechal stát uprostřed problémů samotnou. Zatímco on si dál žil svůj život, já jsem se potápěla hlouběji a hlouběji. Každý den jsem se cítila víc zrazená.
Rozchod bez slova
Nakonec odešel. Bez vysvětlení, bez rozloučení. Jen mi jednoho dne oznámil, že si našel podnájem a že už nemá smysl to dál zkoušet. Zůstala jsem v bytě obklopená krabicemi, složenkami a pocitem, že jsem ztratila úplně všechno.
Dlouho jsem se nedokázala vzpamatovat. Nešlo jen o zklamání z lásky, ale i o to, že jsem uvěřila slibům, které neměly žádnou hodnotu. Když říkal, že mě ochrání, myslela jsem, že to znamená stát při mně v dobrém i zlém. Ve skutečnosti to byla jen prázdná slova.
Nová síla
Dnes už je to pár měsíců. Začínám se pomalu stavět na nohy, splácím dluhy, hledám stabilní práci a učím se spoléhat hlavně sama na sebe. Bylo těžké přijmout, že ten, komu jsem věřila nejvíc, mě nechal v nejtěžší chvíli na pospas.
Ale možná je to právě ta zkušenost, která mě donutí být silnější. Občas si ještě vzpomenu na jeho slova a bodne to u srdce. Ale vím, že tentokrát už se na nikoho slepě nespoléhám. Jestli se mám o někoho opřít, musím to být především já sama.
Zdroj: Klára V., Brno
