Článek
Bylo to skoro komické. Neřekla mi nikdy nic přímo, ale její chování bylo víc než výmluvné. Kdykoliv jsem přišla do místnosti, její úsměv zmizel. Když jsem jí něco řekla, sotva odpověděla. A kdykoliv se bavila se svým synem, mě naprosto ignorovala.
Nechápala jsem proč. Co jsem jí udělala? Dlouho jsem si říkala, že to možná přejde, že si na mě zvykne. Jenže nepřešlo. A pak, po několika měsících, jsem konečně zjistila pravdu. A málem jsem vyprskla smíchy.
Všechno bylo špatně
Na začátku jsem si myslela, že jsem si to třeba jen namlouvala. Že když si mě nevšímá, je to prostě její povaha. Jenže pak přišly situace, které už nešlo ignorovat. Třeba když jsme u ní byli na návštěvě a ona nachystala večeři jen pro manžela a sebe. Jako bych tam ani nebyla. „A pro mě není?“ zeptala jsem se tehdy trochu v rozpacích. Podívala se na mě, jakoby překvapeně. „Ale ty asi nejsi zvyklá na domácí jídlo, viď?“ Cože? Já, která vařím každý den?
Nebo když jsme jí s manželem řekli, že chceme jet na dovolenou a ona mu hned začala vyčítat, že přece nemá peníze na rozhazování. „Měl bys šetřit. Nechci, aby tě někdo tahal po zbytečných výletech,“ řekla přímo přede mnou. Jako by to byla moje vina! Začalo mi docházet, že to není jenom o tom, že si na mě nemůže zvyknout. Ona mě opravdu neměla ráda. Jenže důvod? Ten mi pořád unikal.
Když jsem zjistila pravdu, málem jsem vybuchla smíchy
Dlouho jsem si říkala, že se jí zeptám přímo. Jenže pak jsem se náhodou dostala k odpovědi sama. Byli jsme s manželem na rodinné oslavě a já se zdržela v kuchyni. Tchyně tam stála s jeho tetou a myslela si, že ji neslyším. „No a víš, co je na tom nejhorší?“ říkala. „Ona mu nedělá svačiny do práce!“ „Cože?!“ Málem mi vypadl talíř z ruky.
„Já se o něj starala celý život, vždycky měl nachystané jídlo. A teď? Musí si kupovat nějaké sendviče! Chudák, vůbec nevím, jak to zvládá.“ Tohle byl ten důvod?! Tohle bylo to, proč mě celou dobu nesnášela? Protože jsem nedělala jejímu synovi obložené chleby na každý den?
Tak já mu ty svačiny klidně začnu dělat
Když jsem se pak vrátila k manželovi, už jsem to nevydržela. „Víš, proč mě tvoje máma nemá ráda?“ zeptala jsem se. „Proč?“ zeptal se. „Protože nemáš svačiny do práce.“ Myslela jsem, že se začne smát. Jenže on se zamyslel a řekl:
„No… je fakt, že máma vždycky tvrdila, že správná žena se má starat o muže jako o dítě.“ A bylo to jasné. Tchyně prostě nedokázala překousnout, že se její „chlapeček“ musel starat sám o sebe. Že měl manželství, kde nebyl opečovávaný jako král. A tak jsem se rozhodla, že to trochu přeženu.
Vaše starosti bych chtěla mít
Další víkend jsme byli na obědě u tchyně. A já si připravila malou pomstu. „Mami,“ řekla jsem co nejsladším hlasem. „Chci se vás na něco zeptat.“ „Ano?“ řekla, očividně překvapená. „Mohla byste mi prosím napsat seznam všech jídel, která by měl mít váš syn ve svačinách? Nechci něco pokazit, když je to tak důležité.“
Ticho. „Cože?“ zamrkala. „No, vím, že vás trápí, že nemá domácí svačiny, tak bych je ráda dělala správně.“ Její výraz? K nezaplacení. A pak se začala vykrucovat. „No… já… to jsem tak nemyslela… On už je dospělý, že jo… A vůbec, nemusíš to brát tak vážně.“ A v tu chvíli mi došlo, že jí došlo, jak absurdní to celé bylo.
Od té doby bylo všechno jinak
Neříkám, že jsme se s tchyní najednou staly nejlepšími kamarádkami. Ale něco se změnilo. Přestala si na mě hledat nesmyslné chyby. A i když pořád občas utrousí nějakou poznámku, už si jí tolik nevšímám.
Protože teď vím, že to nikdy nebylo osobní. Jen prostě neuměla pustit svého syna z křídla. A měla strach, že mu nebude tak dobře, jako když se o něj starala ona. Nakonec? Směju se tomu dodnes.
