Článek
Když jsem poznala svého manžela Petra, jeho matka Marie byla milá, vstřícná a zdálo se, že mě přijala s otevřenou náručí. „Konečně má můj syn rozumnou ženu,“ říkala všem na naší svatbě. Tehdy jsem to brala jako kompliment. Netušila jsem, že slovo „rozumná“ v jejím slovníku znamená „taková, která bude poslouchat moje rady a řídit se jimi“.
První náznaky problému se objevily, když jsem otěhotněla. Najednou měla Marie názor na všechno – co mám jíst, jak mám spát, jaké vitamíny brát, ke kterému doktorovi chodit.
„Drahoušku, ty opravdu piješ kávu? V mé době těhotné ženy kávu nepily,“ pronesla jednou, když mě navštívila a já si udělala svůj jediný šálek kávy za den, který mi můj lékař povolil.
„Můj doktor říkal, že jeden šálek denně je v pořádku,“ odpověděla jsem s úsměvem.
Odfrkla si. „Doktoři. Ti toho napovídají. Já jsem vychovala tři děti a všechny jsou zdravé. Věř mi, káva škodí.“
Nechala jsem to být. Koneckonců, byla to jen káva. Ale pak přišly další věci. Kritika mého jídelníčku. Poznámky o tom, že příliš pracuji. Nesouhlas s výběrem kočárku, postýlky, oblečení.
Když se narodil náš syn Tomáš, situace se ještě zhoršila. Marie se najednou stala expertkou na novorozence, kojení, přebalování a všechno ostatní.
„Takhle se to nedělá,“ bylo její oblíbené rčení, následované detailním vysvětlením, jak jsem to měla udělat správně – tedy tak, jak to dělala ona před třiceti lety.
Snažila jsem se být trpělivá. Říkala jsem si, že jen chce pomoct. Že má starost o svého vnuka. Že to myslí dobře.
Ale pak přišla ta poslední kapka.
Bylo to v neděli, Tomáškovi byly čtyři měsíce. Petr byl na služební cestě a já byla sama doma s dítětem, nevyspalá a vyčerpaná. Marie se nabídla, že přijde pomoct, a já vděčně souhlasila. Představovala jsem si, že pohlídá malého, zatímco si já odpočinu nebo udělám nějaké resty v domácnosti.
Místo toho přišla s taškou plnou vlastnoručně ušitých dupaček („ty, co kupuješ, jsou z umělých materiálů, to není dobré pro dětskou pokožku“), domácí přesnídávkou („ty kupované jsou plné chemie“) a několika knihami o výchově dětí („tohle ti otevře oči“).
A pak, když jsem odložila Tomáška do postýlky, aby si zdříml, začala.
„Víš, všimla jsem si, že máš v koupelně plíseň.“
Překvapeně jsem zamrkala. „Plíseň? Kde?“
„V rohu u sprchy. Je to jen malá skvrna, ale plíseň je nebezpečná pro děti. Když jsem vychovávala Petra, drhla jsem koupelnu každý den. A nikdy jsme neměli plíseň.“
Nadechla jsem se. Vydechla. Nadechla znovu.
„A taky jsem si všimla, že máš v lednici otevřené mléko staré tři dny. Mléko by se mělo spotřebovat do dvou dnů po otevření. Takhle by mohl Tomášek onemocnět.“
Další nádech. Další výdech.
„A ty závěsy v obýváku zachytávají prach. Měla bys je prát každý měsíc. Já jsem vždycky…“
A v tu chvíli to přišlo. Ten moment, kdy jsem pochopila, že pokud teď něco neudělám, bude to takhle pokračovat dalších dvacet let. Že Marie nikdy nepřestane kritizovat, radit a poučovat. Že se vždycky bude považovat za chytřejší, zkušenější a kompetentnější než já.
„Marie,“ přerušila jsem ji klidným hlasem, „vážím si tvé snahy pomoct. Opravdu ano. Ale musím ti něco říct.“
Překvapeně se na mě podívala. Nebyla zvyklá, že ji někdo přeruší.
„Jsem dospělá žena. Mám vysokoškolské vzdělání, kariéru a teď i dítě. Dělám chyby, jako každý. Ale jsou to moje chyby a já se z nich učím. Nepotřebuji, aby mi někdo neustále říkal, co dělám špatně.“
Otevřela ústa, aby něco řekla, ale já jsem pokračovala.
„Vím, že máš více zkušeností s výchovou dětí. Vím, že jsi vychovala skvělého syna – koneckonců, vzala jsem si ho. A když budu potřebovat radu, určitě se na tebe obrátím. Ale potřebuji, abys respektovala, že tohle je můj domov a můj syn. A já se o něj postarám nejlépe, jak umím.“
Chvíli na mě zírala, jako by mi narostla druhá hlava. Pak se jí začaly lesknout oči.
„Ty mě tu nechceš,“ řekla tiše. „Myslíš si, že se pletu do věcí, do kterých mi nic není.“
Povzdechla jsem si. Klasická manipulace – udělat ze sebe oběť, když někdo nastaví hranice.
„Ne, Marie. Chci tě tu. Jsi Tomáškova babička a Petrova matka. Jsi součástí naší rodiny a vždycky budeš vítaná. Ale potřebuji, abys mě respektovala jako matku a jako dospělou ženu, která je schopná se rozhodovat sama za sebe.“
Nastalo ticho. Dlouhé, napjaté ticho. Čekala jsem výbuch, pláč, obviňování. Ale nic z toho nepřišlo.
Místo toho Marie pomalu přikývla. „Máš pravdu,“ řekla nakonec. „Někdy zapomínám, že už nejsi mladá dívka, ale dospělá žena. A matka.“ Odmlčela se. „Petr měl štěstí, že tě našel.“
Byla jsem v šoku. Tohle jsem nečekala. Upřímnost? Uznání? Od Marie?
Od té doby se náš vztah změnil. Ne, nestaly se z nás nejlepší kamarádky. Marie je pořád Marie – má své názory a nebojí se je vyjádřit. Ale naučila se respektovat moje hranice. Když chce něco poradit, zeptá se: „Můžu ti říct, jak jsem to dělala já?“ A když řeknu ne, akceptuje to.
A já? Já jsem se naučila, že postavit se za sebe neznamená být nepříjemná nebo agresivní. Že je možné být asertivní a zároveň laskavá. Že respekt si musíme někdy vydobýt, ne jen čekat, až nám ho někdo dá.
Takže ano, moje tchyně se stále považuje za nejchytřejší osobu v místnosti. Ale už ví, že se mnou nezamete. Že mám svůj názor, svůj styl a svůj život. A že pokud chce být jeho součástí, musí to respektovat. Myslím, že mě za to dokonce trochu obdivuje. I když by to nikdy nepřiznala nahlas.
Takže pokud máte tchyni, která si myslí, že ví všechno nejlépe, nebojte se nastavit hranice. Udělejte to s respektem, ale pevně. Protože vztah s tchyní nemusí být válečné pole.
A pokud jste náhodou tchyně, která čte tento článek – zamyslete se. Opravdu chcete být tou osobou, před kterou se vaše snacha třese? Nebo chcete být respektovanou a milovanou součástí rodiny vašeho syna? Volba je na vás.
