Článek
Jenže čím déle jsme byli spolu, tím víc jsem cítila, že něco nesedí. Byl často unavený, podrážděný, pořád koukal do telefonu, ale když jsem se zeptala, řekl, že jen řeší práci. Říkala jsem si, že to asi přejde. Dvě děti, hypotéka, únava. To všechno člověka semele. A tak jsem držela.
Něco mi nedalo spát
Jednou večer usnul na gauči. Mobil měl v ruce a já ho zvedla, abych ho položila na stůl. A tam to bylo. Otevřená zpráva, kterou už ani nestihl smazat. Byla od ženy, kterou jsem znala. Nebyla to žádná cizí slečna z internetu. Byla to naše známá. Ženská, se kterou jsme chodili na grilování, co si hrála s našimi dětmi, když jsme se potkali na hřišti.
Zamrazilo mě. Nešlo jen o nějaký flirt. Psali si týdny, měsíce. Domlouvali se, kdy „já budu v práci, ona má volno“, detaily o dětech, co kdo vaří k večeři, smáli se mým vtipům. Věděla jsem, že tohle není chyba. Tohle je zrada. Promyšlená, dlouhodobá, schovaná za každodenní úsměvy.
Neudělala jsem scénu. Ještě ne
Neprobudila jsem ho. Nedělala jsem hysterii. Jen jsem si všechno nafotila. A pak jsem další dny hrála divadlo. Bylo to možná to nejhorší období. Vařila jsem večeře, smála se vtipům, mazlila se s dětmi. A přitom jsem věděla, že tohle všechno je jen kulisa k jeho lžím.
Zjišťovala jsem detaily. Kdy, kde, jak dlouho. Kolik lidí to možná vědělo a mlčelo. Čím víc jsem věděla, tím méně jsem brečela. Něco ve mně se zlomilo. Už jsem ho nelitovala. Už jsem ani netoužila po odpovědích. Jen jsem čekala na správný moment.
Jedno odpoledne u kávy
Pozvala jsem ji. Do kavárny, kterou má ráda. Sedla si proti mně, netušila nic. A já jí podala telefon a řekla, ať si to přečte. Byl to jejich přepis zpráv. Od první do poslední. Čekala jsem slzy, čekala jsem lži. Ale ona jen seděla a mlčela. Možná doufala, že to nechám být. Že si pokecáme a půjdeme dál.
Řekla jsem jí, že jsem to řekla její manželovi. Ten se mi druhý den ozval. Víc než její výraz si budu pamatovat jeho telefonát. Prosil mě, abych to nechala být. Abych nerozbíjela rodinu. Ale já rodinu nechtěla bořit. Já chtěla chránit tu svou. Sebe. Své děti.
Řekla jsem mu to do očí
Večer, když přišel domů, čekal na něj kufr. A u něj já. Nebrečela jsem, nevyčítala. Jen jsem řekla, že všechno vím. A že v tomhle domě už pro něj není místo. Ne poprvé za ty roky se na mě díval, jako bych byla cizí. Myslel si, že mě má přečtenou. Že budu držet, že odpustím. Ale já už neměla co dávat.
Šel. Bez scén, bez slov. Děti jsem zatím nechala v domnění, že je táta na služebce. Nechtěla jsem, aby viděly, jak se rozpadá svět, který znají. Na všechno byl čas.
Co bylo dál?
Začalo období, kdy jsem se bála, že se zhroutím. Najednou jsem byla na všechno sama. Děti, práce, domácnost. Ale zároveň jsem poprvé po letech dýchala. Bez napětí, bez přetvářky. Uvědomila jsem si, že jsem si zasloužila víc. Že jsem byla dobrá manželka, matka, žena. A že žádná z nás si nezaslouží být „ta, co zůstala a tvářila se, že neví“.
Někdy se mě lidé ptají, jestli toho nelituju. Ne. Protože jsem udělala to, co jsem v danou chvíli musela. Ať už se jejich vztah rozpadl, nebo ne – to není moje věc. Ale už nikdy nebudu ta, která zavírá oči.
Lucie H., Liberec
