Článek
Když jsem vstoupila do rodiny, měla jsem pocit, že si mě nikdy nepřijme, a i když jsme se časem naučily spolu nějak fungovat, pořád jsem cítila, že hledá způsob, jak mi dát najevo, že já nejsem ta pravá pro jejího syna. Jenže to, co se stalo nedávno, překonalo všechno, co jsem si kdy dokázala představit. A vlastně i moje hranice, co jsem ochotná tolerovat.
Šlo o rodinný večírek. Nebylo to nic velkého, jen menší oslavu narozenin mého muže, kam jsme pozvali pár přátel a blízké příbuzné. Připravovala jsem to celé já, chtěla jsem, aby měl radost a aby se cítil dobře. Vždycky mi na takových chvílích záleželo, protože věřím, že rodina má být pohromadě, a i když jsou vztahy občas složité, aspoň u stolu má být pohoda. Nakoupila jsem, navařila, uklidila, prostě jsem se snažila, aby večer proběhl co nejlépe. Tchyně samozřejmě dorazit měla, i když jsem předem tušila, že s ní to nikdy nebude bez komplikací. Jenže netušila jsem, jakou „společnost“ přivede.
Když se otevřely dveře a ona vešla, měla jsem pocit, že mi někdo vyrazil dech. Nešla sama. Po jejím boku stála dívka, kterou jsem znala až moc dobře. Byla to bývalá přítelkyně mého muže, ta, o které se kdysi často mluvilo, než jsme se dali dohromady. Ta, se kterou měl dlouhý vztah, a o níž mi kdysi on sám řekl, že si jeho máma vždycky přála, aby se stala jeho ženou. Viděla jsem ji jednou nebo dvakrát kdysi dávno, ale i to mi stačilo, abych pochopila, že jejich vztah nebyl jen tak. A teď tam stála v mém bytě, na oslavě, kterou jsem připravila pro svého manžela a usmívala se, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Nejdřív jsem si myslela, že to je nějaký omyl. Že třeba potkaly cestou a šly náhodou spolu. Ale brzy mi bylo jasné, že to tak není. Tchyně ji představovala, jako kdyby šlo o rodinného hosta, který sem samozřejmě patří. Sedly si spolu k jednomu stolu, smály se, a dokonce se mi zdálo, že tchyně dává okázale najevo, jak moc jí ta společnost vyhovuje. Byla jsem v šoku. Snažila jsem se zachovat dekorum, nedat na sobě znát, co se ve mně děje, protože přece neudělám scénu na vlastní oslavě, ale uvnitř to ve mně vřelo.
Manžel to samozřejmě také viděl. Všimla jsem si, jak se mu z tváře vytratil úsměv, když bývalou spatřil. Neřekl ale nic. Jen se snažil bavit s ostatními, jako by to celé nebylo. A já jsem přemýšlela, jestli se mám urazit, odejít, nebo se prostě smířit s tím, že tohle je další z mnoha jejích zkoušek. Ona to udělala vědomě, to jsem věděla jistě. Tohle nebyla náhoda.
Celý večer jsem pak měla pocit, že je to hra, ve které jsem já outsider. Tchyně se ptala bývalé na práci, na cestování, smály se historkám, které znaly z dob, kdy byla s mým mužem. A já tam seděla a připadala si jako někdo navíc. Nikdo z ostatních hostů nekomentoval, že je to přinejmenším zvláštní. Bylo jim to trapné, a tak dělali, že je vše v pořádku. Jen já jsem cítila, že se mi sevřel žaludek a že tohle je situace, která se prostě neměla stát.
Po skončení večírku, když hosté odešli, jsem si s mužem sedla a zeptala se ho, co si o tom myslí. A konečně jsem se dočkala toho, že mi potvrdil, co jsem cítila celou dobu. Že jeho máma to udělala schválně. Že bývalou přítelkyni potkala nedávno a pozvala ji. A on se jí na to neptal, protože chtěl mít od večírku klid. V tu chvíli jsem ale cítila, že tohle už není jen její boj proti mně, ale že to zasahuje do mého vztahu.
Myslela jsem si, že jsem připravená na všechno. Že už mě nemůže ničím rozhodit. Ale vidět, jak tchyně záměrně přivádí do našeho života někoho z minulosti, a to ještě v den, kdy jsme měli slavit přítomnost a budoucnost, pro mě bylo dno. Už to není jen drobná špička nebo rýpnutí, tohle byla otevřená provokace. A i když jsem se snažila být nad věcí, uvnitř jsem pochopila, že tohle mě zasáhlo hlouběji, než jsem čekala.
Teď stojím před otázkou, jak dál. Mám to přejít a dál se tvářit, že mě to neurazilo? Nebo mám jasně říct, že podobné chování už nebudu tolerovat? Protože pokud něco vím jistě, tak to, že každý vztah má své hranice. A ty moje tchyně ten večer překročila způsobem, který se nedá jen tak zamést pod koberec. Ať už to udělala z pomsty, nebo jen proto, že chtěla dát najevo, koho by si přála za snachu, jedno vím: pro mě už nikdy nebude obyčejná rodinná oslava, protože tenhle večírek mi připomněl, že někdy se největší rány nedávají nepřáteli, ale lidmi, kteří by měli stát při vás.
