Článek
S Karlem jsme manželé osmatřicet let a většinu té doby jsme měli každý svůj rytmus. Já otevírala květinářství, on jezdil na montáže. U večeře jsme si měli co vyprávět, jen na společné zážitky často nezbývala síla. Když jsme oba odešli do důchodu, bylo mi třiašedesát a těšila jsem se, že si to vynahradíme.
Obytné auto nebyl jen Karlův nápad. Sama jsem vybírala matraci, nádobí i skládací židle. Dvouměsíční cestu jsme plánovali nad mapou a já si představovala snídaně, při kterých nemusím hlídat otevírací dobu. Auto stálo podstatnou část našich úspor. Přesto jsem při předávání klíčů Karlovi řekla, že jsme si konečně koupili něco pro sebe.
Ani káva nebyla jen moje
Zpočátku mi stačilo otevřít dveře a vidět jezero. Jenže když jsem chtěla po snídani ještě sedět s kávou, Karel už skládal židle. Potřebovali jsme prý vyrazit, abychom v dalším kempu dostali dobré místo. Mohl počkat, samozřejmě. Ale já pak pila rychleji, protože stál vedle auta s pouzdrem v ruce.
Při telefonátu s bývalou kolegyní se mě ptal, jestli chci jet přes hory. Když jsem se ohradila, nabídl, že se půjde projít, nebo můžu jít sama já. Jenže mně nechyběla půlhodina ticha. Chybělo mi dělat něco bez domlouvání s druhým člověkem. Mlčela jsem, aby neměl pocit, že odmítám jeho samotného. A nechtělo se mi přiznat, že mi nevyhovuje něco, co jsme tak nadšeně pořizovali.
Nad mapou další zastávky jsem se rozplakala. Byli jsme pryč tři týdny. „Já už si tady neodpočívám. Potřebovala bych se vrátit domů.“ Karel mapu složil. Řekl, že se na cestu dlouho těšil a ještě ji ukončit nechce. Dohodli jsme se, že pojedu sama. Koupila jsem si jízdenku, odvezl mě na nádraží a při loučení mě objal. Ještě cestou k vlaku jsem doufala, že mě požádá, abych zůstala. Domů jsem ale dojela sama a on pokračoval podle našeho plánu.
Doma mi bylo dobře
V bytě jsem si pustila rádio a nechala otevřené dveře na balkon. Nemusela jsem uklízet stůl, aby se dalo projít. Když kolegyně zavolala, jestli bych nevzala pár záskoků v květinářství, souhlasila jsem. Vázání kytic mi šlo pořád od ruky. Bavilo mě mluvit se zákazníky a potom se vracet do prázdného bytu.
Karlovi jsem vyprávěla hlavně o nákupech a zalévání. Vlastní spokojenost jsem zlehčovala, jako by ho mohla urazit. Přitom jsem na jeho fotografiích hledala známku, že mu chybím. Posílal přístavy, večeře před autem a sebe s lidmi ze sousedního stání. Tu fotku jsem si zvětšila. Vypadal odpočatě.
Kolegyně mě požádala, zda bych pravidelně chodila až do Vánoc. Slíbila jsem jí to a Karlovi oznámila hotovou věc. Vrátil se po dokončení plánované výpravy. Přivezl mi citronové mýdlo, já mu koupila oblíbený sýr. U večeře jsme se smáli a mně se ulevilo. Jen mě mrzelo, že vůbec nenaznačil, že bez mé přítomnosti cesta ztratila smysl.
Nešlo o volný termín
Karel začal navrhovat podzimní výpravu. Odmítala jsem termíny kvůli směnám, až jsem mu vyčetla, že zase rozhoduje za oba. Ukázal mi možnosti, které jsme už spolu probírali. „Pokaždé jsi řekla, že nemůžeš. Tak mi řekni, kdy chceš jet.“ Dívala jsem se do kalendáře. Žádné vhodnější datum jsem ve skutečnosti nehledala.
„Nechci takhle trávit důchod,“ řekla jsem. Zeptal se, proč jsem tedy pomáhala auto vybírat. Vysvětlila jsem mu, že jsem se opravdu těšila, ale cestu si představovala jinak. Přiznala jsem také, že jsem směny přijala bez rozhovoru s ním. To nebylo fér. Neznamenalo to ovšem, že bych měla znovu odjet na dlouhou cestu, kterou nechci.
Karel řekl, že jsem mu chyběla, když mi chtěl něco ukázat nebo povyprávět. Cestovalo se mu ale dobře i samotnému. Zabolelo mě to. Přála jsem mu hezkou cestu, jen jsem čekala, že beze mě nebude úplná. Přitom já doma cítila podobnou úlevu. Rozuměla jsem mu, ale poslouchat to bylo těžší, než jsem čekala.
Při prodeji jsme přišli o část úspor
Shodli jsme se, že drahý vůz neodpovídá tomu, jak ho budeme využívat. Nechali jsme si připravit výkupní nabídku. Nad rozdílem proti kupní ceně se mi sevřel žaludek. Málem jsem navrhla další pokus, ačkoli se mi nikam nechtělo. Karel také váhal, nakonec jsme však oba s cenou souhlasili. Po dokončeném prodeji koupil v dohodnutém rozpočtu levnější ojetou dodávku s lůžkem pro dva. Zbývající peníze jsme vrátili do společné rezervy.
V květinářství jsem si předem domluvila volno na společný začátek další výpravy. Zpáteční jízdenku jsme s Karlem koupili doma. U jezera jsme pak seděli nad snídaní, než jsem sama navrhla procházku. Nemusela jsem přemýšlet, jak mu vysvětlím, že už chci domů. Odvezl mě k vlaku, já se vrátila do bytu a on pokračoval dál.
Na jeho fotografii od moře jsem odpověděla snímkem výlohy, kterou jsem upravila. Pořád mě trochu mrzí, jak spokojeně bez mé přítomnosti vypadá. Do auta se ale nechci vracet jen proto, abych si ověřila, že mě potřebuje. Cestování jsme si domluvili jinak. Se svými rozpaky se teprve učím žít.
Zdroje: autorský text
