Článek
Už tehdy jsem měla pocit, že je ve vzduchu jakési zvláštní napětí. Ten den jsem měla namířeno na koncert, na který jsem se těšila celé týdny. Hudba, která mi vždycky dodávala energii a chuť do života, měla být tentokrát ještě silnější, protože jsem se rozhodla jít sama. Bez kamarádek, bez partnera, prostě jen já a hudba.
Do haly jsem dorazila s mírným předstihem. Před vchodem postávaly hloučky lidí, někdo popíjel pivo z plastového kelímku, jiní netrpělivě poskakovali, aby se dostali dovnitř co nejrychleji. Byla jsem mezi nimi spíše tichým pozorovatelem, a i když jsem necítila nervozitu, spíš mě zaplavovalo nadšení. Uvnitř to vonělo po směsi občerstvení a po přítomnosti stovek lidí, kteří měli společný cíl. Dostat se co nejblíž k pódiu, zažít hudbu, světla a tu jedinečnou atmosféru.
Když kapela nastoupila, sál se ponořil do tmy. Oči mi chvíli bloudily, než si zvykly na světelné záblesky reflektorů. Všude kolem se ozval výbuch křiku, který mi vibroval až v hrudi. Bylo to ohlušující, přesto nádherné. Začala jsem se hýbat do rytmu, smát se sama pro sebe a zpívat spolu s davem. Ta energie je nakažlivá a člověk má najednou pocit, že patří do něčeho mnohem většího.
Jenže pak přišel okamžik, který si budu pamatovat už navždy. V jedné chvíli, kdy se světla zhasla a celý sál se na pár vteřin ponořil do téměř absolutní tmy, jsem udělala krok špatným směrem. Někdo mě lehce strčil, možná nechtěně, možná prostě dav zapracoval svou silou. Moje noha se zachytila o kabel nebo o batoh někoho přede mnou a já ztratila rovnováhu. To, co následovalo, byl pád, který jsem nemohla zastavit. A když už jsem čekala tvrdý náraz na zem, ocitla jsem se v pevném objetí.
Neznámý muž mě zachytil, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Vnímala jsem jeho ruce, které mě pevně držely, abych nespadla, a cítila jsem jeho blízkost tak, že mi na okamžik úplně vyrazilo dech. Byla jsem zmatená, srdce mi bušilo snad ještě rychleji než basy, které se rozléhaly halou. A právě v té chvíli, kdy jsme stáli doslova nalepení jeden na druhého, mi pošeptal do ucha slova, která mě úplně rozhodila.
„Neboj se, teď tě nepustím.“
Řekl to klidně, s jistotou a jakýmsi zvláštním teplem v hlase. V tom hluku jsem ta slova slyšela jasně, jako by byla určena jen mně. A možná právě proto se mi nahrnula krev do tváří a já cítila rozpaky, které jsem nedokázala skrýt ani ve tmě. Připadala jsem si jako hrdinka z nějakého filmu, kde hlavní hrdina zachrání dívku v poslední chvíli. Jenže tohle nebyl film. To byl obyčejný koncert, na kterém jsem omylem upadla a spadla přímo do náruče cizího člověka.
Než jsem se stačila nadechnout a něco říct, světla se znovu rozsvítila, dav se dal do pohybu a já stála na svých nohách. Muž se na mě usmál, ale neřekl už nic víc. Jen se mírně uklonil, jako by tím chtěl naznačit, že všechno je v pořádku. A pak zmizel v davu. Stála jsem tam ještě chvíli, trochu otřesená, trochu okouzlená a hlavně zmatená. Hledala jsem ho očima, ale nebylo možné najít jednu tvář mezi stovkami jiných.
Zbytek koncertu jsem si užívala, ale v hlavě mi pořád rezonovala ta věta. Neboj se, teď tě nepustím. Byla to slova cizince, kterého už možná nikdy neuvidím. A přesto se mi vryla pod kůži víc než samotná hudba. Všechno to ve mně vyvolalo spoustu otázek. Kdo to byl. Jak to, že měl tak pevný stisk. A proč jsem měla pocit, že to nebyla jen náhoda.
Po koncertě jsem se ještě chvíli motala před halou, jako bych doufala, že ho znovu zahlédnu. Lidé se trousili na tramvaje a autobusy, někdo se smál, jiní debatovali o tom, jak skvělé to bylo. Já ale měla v hlavě jen to krátké setkání. A v srdci podivný pocit, který se mi těžko vysvětloval. Na jednu stranu rozpačitost, protože jsem spadla jako malé dítě a vypadala nejspíš směšně. Na druhou stranu pocit bezpečí, který jsem nečekala od člověka, kterého ani neznám.
Doma jsem se dlouho převalovala v posteli a přehrávala si ten okamžik znovu a znovu. Bylo to tak krátké, a přesto tak silné. V životě se někdy stanou věci, které nelze naplánovat. Jedno zaváhání, jeden špatný krok a najednou se vám do cesty připlete někdo, kdo na vás zanechá stopu. Možná jen na pár dní, možná na celý život. A tak se ptám sama sebe, jestli to byla jen náhoda, nebo malé připomenutí, že i uprostřed davu, v tom největším hluku a chaosu, může přijít okamžik, kdy se vás dotkne ticho.
Ticho v podobě cizího hlasu, který vám do ucha pošeptá, že se nemusíte bát. Možná už ho nikdy neuvidím, ale i tak mám pocit, že mi ten večer něco dal. Nejen vzpomínku na skvělý koncert, ale i na pocit, že někdy nás život zachytí přesně ve chvíli, kdy padáme. A že i obyčejná věta od neznámého člověka dokáže rozbušit srdce rychleji než celý dav zpívající vaši oblíbenou píseň.
