Článek
Tentokrát jsme slavili narozeniny mého strýce. Každý z rodiny měl něco donést. Někdo moučník, někdo chlebíčky, někdo salát. Já jsem si řekla, že udělám polévku, protože ji vařím ráda a chtěla jsem, aby to nebyl jen další tác s jednohubkami. Vsadila jsem na poctivý domácí vývar s nudlemi, takový ten, který provoní kuchyň a zahřeje na duši. Dala jsem si s ním práci a měla radost, že se mi povedl. Už když jsem ho nesla na oslavu, cítila jsem, že jsem na něj pyšná.
Na místě se rozlévala dobrá nálada, děti pobíhaly kolem, dospělí posedávali u stolu, smáli se a vyprávěli historky. Když jsem donesla velký hrnec polévky a začala ji rozlévat, hned se kolem sesypala celá rodina. Talíře se plnily a lidé si pochvalovali, jak krásně voní. Bylo mi příjemně, když jsem slyšela, jak si bratránek přidává a teta uznale kroutí hlavou, že je to výborné. Konečně jsem měla pocit, že se mi povedlo přinést něco, co všichni ocení, a že se o mně bude mluvit v dobrém.
Jenže pak si vzala slovo babička. Seděla u čela stolu, jak to u ní bývá zvykem, a každé její slovo mělo váhu. Zatímco ostatní polévku chválili, ona se usmála a nahlas řekla, že její polévku by si lidé dali i studenou, protože ta je prý tak dobrá, že chutná kdykoli. V tu chvíli, jakoby někdo mávnutím ruky smazal všechnu tu chválu, kterou jsem do té doby slyšela. Atmosféra u stolu na moment ztuhla, všichni se pousmáli, někdo trochu znejistěl a já cítila, jak mi hoří tváře.
Nebyla to otevřená kritika, spíš takové babiččino typické rýpnutí, které všichni znají, ale které dokáže vzít vítr z plachet. Celý život totiž porovnává a připomíná, že za jejích časů bylo všechno lepší, ať už se jedná o polévku, oblečení, nebo výchovu dětí. Vždycky musí mít poslední slovo. Tentokrát to padlo na mě. Nejspíš v tom nebyl zlý úmysl, ale v tu chvíli to bolelo.
Snažila jsem se to přejít s úsměvem a nenechat si zkazit náladu, ale uvnitř jsem cítila hořkost. Je zvláštní, jak jeden nevinně míněný komentář dokáže v člověku probudit pocit, že jeho snaha nebyla dost dobrá. Všichni si možná mysleli, že jsem v pohodě, ale já se najednou cítila jako malá holka, kterou někdo pokáral za to, že se málo snažila. Přitom jsem strávila půl dne nad plotnou a dala do té polévky všechno, co jsem uměla.
Pak jsem si všimla, že ostatní u stolu se i nadále cpou a s chutí si přidávají. Teta se na mě spiklenecky usmála a řekla, že je to skvělá polévka, ať si nic nedělám z babičky, protože ta to má vždycky tak. Bratranec si dokonce třikrát přidal a smál se, že se polévka vyvaří, než přijde na hlavní chod. To mi dodalo trochu klidu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo má s babiččinými poznámkami zkušenost. Každý z rodiny má za sebou podobnou historku, jen se tentokrát terčem stala moje polévka.
Když se nálada u stolu znovu rozproudila a všichni se dali do dalšího jídla, začala jsem se na věc dívat jinak. Možná právě taková poznámka k babičce patří. Ona by nebyla sama sebou, kdyby si neprosadila nějaký ten komentář, který nás má usměrnit. Je to vlastně její způsob, jak si udržet roli té, která všechno ví nejlépe. A my ostatní se s tím musíme naučit žít.
Odpoledne nakonec proběhlo příjemně, smáli jsme se, zpívalo se a já si řekla, že se kvůli jedné větě nenechám rozhodit. Ale stejně mi to vrtalo hlavou. Proč mají někteří lidé potřebu pořád porovnávat a dokazovat, že oni by to udělali líp? Co jim brání jen uznat, že něco je dobré tak, jak to je? Vždyť o nic nejde. Je to jen polévka na rodinné oslavě, a ne soutěž o nejlepší kuchařku.
Přesto mě to poučilo. Došlo mi, že uznání nemám hledat v babiččiných slovech, ale v tom, že ostatní skutečně jedli s chutí. To je to, na čem záleží. A že si babička nemohla odpustit svou poznámku? To je prostě součást naší rodinné tradice. Někdo donese koláč a je moc sladký, někdo přinese salát a je málo osolený, a někdo uvaří polévku, kterou sice všichni chválí, ale stejně se ozve připomínka, že ta babiččina by byla ještě lepší.
Na konci oslavy, když jsme odcházeli, si ke mně přišel strýc a tiše mi řekl, že ta polévka byla opravdu výborná a že příště mám udělat rovnou dvojitou dávku. To byl moment, kdy jsem se usmála a věděla, že to celé za tu námahu stálo. A babička? Ta zůstane stejná. Příště určitě zase pronese něco, čím dá najevo, že ona by to zvládla jinak. Ale já už si z toho nebudu dělat těžkou hlavu. Protože nejdůležitější je, že jsem potěšila většinu rodiny a to je víc, než aby se jedla i studená.
