Článek
Moje žena Petra miluje tyhle chvíle, když se všechno na chvíli zastaví a my jsme prostě jen spolu. Tchán má krásný dům se zahradou a bazénem, takže jsme si všichni užívali.
Byli tam její sourozenci, jejich partneři, pár kamarádů z okolí. Všechno probíhalo jako vždycky. Vtipy, přípitky, maso na grilu. Až do chvíle, kdy se mezi dveřmi objevil chlap, kterého nikdo z nás neznal. Vysoký, opálený, sympatický, vešel jako doma, zamával směrem k Petře a zakřičel: Tak co, poznáš mě?
Zvláštní napětí
Všichni ztichli. Petra zrudla a začala se nervózně smát. Řekla, že neví, kdo to je, a že to asi bude nějaký omyl. On se ale nenechal. Prý byl kdysi dávno s její rodinou na dovolené a teď se jen zastavil pozdravit, když viděl auto známého na příjezdové cestě. Prý šel okolo.
Bylo to divné. Nikdo jiný si ho nepamatoval, ale Petra byla celá nesvá. Chovala se, jako by ji někdo nachytal při něčem, co mělo zůstat pod pokličkou. Všiml jsem si, jak se snaží vypadat v klidu, ale nešlo to přehlédnout. Ten chlap tam zůstal asi půl hodiny, dal si pivo, pobavil se s tchánem, jako by se znali roky, a pak zmizel stejně rychle, jako přišel.
Podezření, které nejde zahnat
Doma jsem se jí zeptal, kdo to byl. Zopakovala, že ho vůbec nezná. Ale něco v jejím hlase mi nesedělo. Nebyla to ta moje upřímná Petra. Byla jako herečka, která se snaží přehrát emoce, ale nezvládá to.
Nenechal jsem to být. Začal jsem si v hlavě přehrávat různé momenty z minulosti. Vzpomněl jsem si, že před pár lety jezdila na jeden seminář do Brna, že tam byla častěji, než bylo nutné, že se tam vždycky vracela s takovým zvláštním výrazem. Jako kdyby byla někde jinde, duchem mimo.
Bazén a odhalené tajemství
O pár týdnů později jsme byli znovu u tchána na zahradě. Bylo vedro, děti v bazénu, Petra seděla se švagrovou u vody. Zrovna jsem šel kolem, když jsem zaslechl jejich rozhovor. Švagrová se ptala: Tak co ten tvůj starej známý z Brna? To byl on, že jo?
Petra odpověděla potichu, ale slyšel jsem to jasně. Jenom krátké „Jo“. A dodala něco jako „jenže to už je dávno“. Stál jsem tam za rohem, ani nedýchal. Byl to ten okamžik, kdy vám v hlavě všechno sepne. Ne potichu, ale s obrovským rachotem.
Mlčení, které bolí víc než slova
Když jsem za ní pak večer přišel, dívala se na mě a věděla, že to vím. Nezahrál jsem žádné divadlo, jen jsem se zeptal: To byl on? Jen kývla. Bez omluvy, bez výmluv. Jen ticho. Řekla, že to bylo kdysi, že to trvalo krátce, že jsme spolu tehdy byli v krizi.
Ale já si žádnou krizi nepamatuju. Aspoň ne takovou, která by ospravedlnila tohle. Možná jsem byl víc v práci, možná jsem přehlížel signály, ale nikdy jsem ji nepřestal mít rád. A myslel jsem si, že to máme stejně.
Co teď?
Neudělal jsem žádné drama. Spíme vedle sebe, každý ve své bublině. Neptám se, ona nemluví. Jen tak nějak přežíváme. Možná sbírám sílu. Možná doufám, že se něco změní. Ale ten bazén, ten moment, kdy se potvrdilo, co jsem tušil ten ve mně zůstal. A asi ještě dlouho zůstane.
Radek V., Jižní Morava
