Článek
Bylo mi třicet pět, když jsem se po šesti letech rozvedla. Klasický příběh – odcizení, rozdílné představy o životě, nakonec nevěra (jeho, ne moje). Rozvod byl bolestivý, ale civilizovaný. Rozdělili jsme majetek, já si nechala byt, on auto. Žádné děti, takže aspoň to bylo jednodušší.
První rok po rozvodu jsem se soustředila na sebe. Na práci, na přátele, na koníčky, které jsem v manželství zanedbávala. Ale pak přišla ta samota. Ty večery, kdy jsem seděla sama na gauči s knihou a skleničkou vína a přemýšlela, jestli takhle bude vypadat zbytek mého života.
A tak jsem udělala to, co dělá spousta rozvedených třicátníků – založila jsem si profil na seznamce. Nic vážného, říkala jsem si. Jen se trochu rozhlédnout, možná zajít na kávu, na večeři. Bez očekávání, bez tlaku.
A pak jsem narazila na jeho profil. Tomáš, 38 let, architekt. Žádná vyumělkovaná fotka s vypracovaným tělem na pláži nebo s drahým autem. Jen obyčejný chlap s milým úsměvem a inteligentníma očima. V popisu měl, že hledá někoho, s kým by mohl chodit na dlouhé procházky, debatovat o knihách a vařit složitá jídla podle receptů, které nikdy nevyjdou tak, jak mají. Zaujal mě. Napsala jsem mu.
Odpověděl během hodiny. Žádné laciné komplimenty, žádné narážky. Jen příjemná, vtipná konverzace. Psali jsme si tři dny, než navrhl, abychom se sešli. Kavárna v centru, odpoledne. Bezpečné, veřejné místo. Gentleman.
Když jsem ho uviděla, něco se ve mně pohnulo. Něco jako déjà vu. Jako bych ho už někdy viděla, jako bych ho znala. Ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. Možná jen podobnost s někým jiným, říkala jsem si.
Schůzka byla skvělá. Povídali jsme si čtyři hodiny, ani jsme si nevšimli, jak čas letí. Měl smysl pro humor, byl inteligentní, pozorný. Vyprávěl mi o své práci, o svých cestách, o své rodině. Já jemu o své. Žádné trapné ticho, žádné nucené konverzace. Jako bychom se znali roky.
Na konci večera mě doprovodil k autu. Žádný pokus o polibek, jen lehký dotek na rameni a otázka, jestli bychom se mohli vidět znovu. Souhlasila jsem. Samozřejmě, že jsem souhlasila.
Druhá schůzka byla ještě lepší než první. Třetí než druhá. Začali jsme se vídat pravidelně. Jednou týdně, pak dvakrát, pak skoro každý den. Bylo to přirozené, jednoduché, správné. Jako bychom do sebe zapadali jako dva díly skládačky, které byly vždycky určené k tomu, aby byly spolu.
A pak, asi po dvou měsících, jsme šli na večeři k jeho rodičům. Bál se toho setkání – jeho rodiče byli prý staromódní, konzervativní. Ale chtěl, abych je poznala. Chtěl, aby poznali oni mě.
Když jsme přijeli k jejich domu, srdce mi bušilo. Chtěla jsem udělat dobrý dojem. Chtěla jsem, aby mě měli rádi. Tomáš zazvonil, dveře se otevřely a tam stála jeho matka. A v tu chvíli jsem to pochopila. V tu chvíli jsem věděla, odkud Tomáše znám.
Paní Nováková, moje učitelka ze základní školy. A Tomáš… Tomáš byl ten kluk, do kterého jsem byla zamilovaná v šesté třídě. Můj první polibek. Moje dětská láska. Kluk, se kterým jsem se držela za ruku cestou ze školy. Kluk, který mi psal dopisy, když se jeho rodina odstěhovala do jiného města. Kluk, na kterého jsem časem zapomněla, jak jsem dospívala, jak přicházely jiné lásky, jiné vztahy.
Stála jsem tam jako opařená. Paní Nováková mě okamžitě poznala. „Martino?“ řekla nevěřícně. „Jsi to ty?“
Tomáš se na nás díval zmateně. „Vy se znáte?“ A pak to všechno vyplulo na povrch. Jak jsme spolu chodili jako děti. Jak jsme si psali, když se odstěhovali. Jak jsme si slíbili, že se jednou najdeme, až budeme velcí. Slib, na který jsme oba zapomněli, ale který se nějakým záhadným způsobem splnil.
Tomáš byl v šoku. Já taky. Jeho rodiče byli nadšení – pamatovali si mě jako „to hodné děvče, které tak dobře kreslilo“. Večeře se proměnila v nostalgické vzpomínání, v prohlížení starých fotek, v objevování společné minulosti, na kterou jsme zapomněli.
Když jsme se později ten večer vraceli domů, byli jsme oba ticho. Zpracovávali jsme, co se stalo. Jak je možné, že jsme se našli po tolika letech? Jak je možné, že jsme se poznali na seznamce, ze všech možných míst? Jak je možné, že jsme cítili to spojení, aniž bychom věděli proč?
„Věříš na osud?“ zeptal se mě Tomáš, když mě doprovázel ke dveřím.
„Nevěřila jsem,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale teď? Teď už nevím.“
Usmál se a políbil mě. A v tom polibku bylo všechno – naše dětství, naše dospívání, roky, které jsme strávili odděleně, a budoucnost, která nás možná čeká společně.
Je to už rok, co jsme se znovu našli. Rok plný objevování, vzpomínání, budování něčeho nového na základech něčeho starého. Tomáš se ke mně před měsícem nastěhoval. Plánujeme společnou budoucnost. A já? Já jsem začala věřit na osud. Na to, že některé věci jsou předurčené. Že některá setkání nejsou náhodná.
Protože jak jinak vysvětlit, že jsem na seznamce potkala svou dětskou lásku? Že ze všech lidí v tomhle městě, ze všech profilů na té aplikaci, jsem narazila právě na něj? Že jsme se k sobě vrátili po dvaceti letech, jako by ten čas mezi tím byl jen krátkou přestávkou?
Někdy se ty nejkrásnější příběhy píšou samy. A ten náš? Ten teprve začíná.
