Článek
První dny byly samozřejmě trochu stres. Člověk se rozkoukává, neví, s kým si může co dovolit, kdo je jaký, co má říkat nahlas a co si radši nechat pro sebe. Ale jinak to vypadalo nadějně. Můj tým byl fajn, šéf taky, kolegové přátelští. A hlavně: práce, která mě opravdu bavila. Takže jsem se těšila, že se konečně po letech studia chytím něčeho pořádného.
Jednoho rána přišel e-mail, že mě manažer bere s sebou na snídani s klientem. Prý nic formálního, jen si popovídáme nad kávou a představíme mu, na čem děláme. Vzala jsem to jako příležitost. Člověk se chce ukázat, zvlášť když je nový. Oblékla jsem se trochu líp než obvykle, ale pořád tak, abych se cítila sama sebou. Trochu nervozity tam bylo, jasně. Ale celkově jsem se těšila. A nic nenasvědčovalo tomu, že se z téhle pracovní schůzky vyklube taková scénka, že bych se nejradši propadla do země.
Do kavárny jsme přišli asi o pět minut dřív, takže jsme si stihli sednout a objednat kávu, než dorazí klient. Manažer si mezitím projížděl telefon a já si v duchu opakovala pár bodů, o kterých se máme bavit. Pak se rozrazily dveře, vstoupil vysoký muž v saku, sebevědomý krok, úsměv na tváři. Hned bylo jasné, že to bude on. Manažer vyskočil a šel mu naproti. Já zůstala sedět, protože mě měl klient teprve poznat. Než dorazili ke stolu, zvedla jsem se taky.
„To je Mia, naše nová kolegyně,“ říká manažer a dává mi prostor podat ruku. Jenže klient zůstane stát jako opařený. Dívá se na mě, já na něj. Ten obličej znám. Až moc dobře. A v tu chvíli zrudne. Totálně. Jako když praskne topení.
Stál přede mnou muž, kterého jsem si před pár měsíci zablokovala na všech sítích. Muž, se kterým jsem si přes půl roku psala, občas se vídali, měli mezi sebou něco nepojmenovaného. Nakonec se ukázalo, že má přítelkyni. A nejen to. Přítelkyni, se kterou prý plánoval budoucnost, a mě si držel jako nějaký bonus bokem. Když se to provalilo, neudělala jsem scénu. Jen jsem ho odstřihla. Úplně. Bez vysvětlení, bez dramatu. Jen ticho. A teď stál přede mnou. V pracovním kontextu, s mým šéfem po boku, v kavárně plné lidí.
„My se… známe,“ vykoktal. A podíval se na mě tak nešťastně, že mi ho na vteřinu bylo i líto. Ale jen na vteřinu. Já se usmála a kývla. „Ano, potkali jsme se dřív,“ řekla jsem co nejvíc neutrálně. Manažer se zasmál, že svět je malý, a vůbec nepochopil, co se právě stalo. Naštěstí. Jenže to dusno u stolu se nedalo úplně zamést pod koberec.
Zbytek snídaně byl napůl fraška. Klient působil nervózně, pletl si čísla, skákal do řeči, a když jsem měla něco odprezentovat já, nedokázal se mi podívat do očí. Ne, že by to bylo nějak osobně uspokojivé, spíš trapné. Všichni jsme se snažili působit přirozeně, ale ten okamžik z úvodu visel ve vzduchu jak opona. A do toho to podivné ticho, když jsem na chvíli odešla na toaletu a oni zůstali u stolu sami.
Po snídani mi manažer řekl, že se klient asi necítil ve své kůži, a že doufá, že to nebylo kvůli mně. Chtěla jsem říct: neboj, nebylo. Bylo to kvůli sobě. Ale nic jsem neřekla. Jen jsem kývla a usmála se. A hlavně jsem si v duchu odškrtla další životní moment, který bych si sama nenapsala ani do scénáře.
