Článek
Poctivý trh, poctiví lidé
Bylo sobotní dopoledne, teplo, lidé chodili mezi stánky, smáli se, ochutnávali. Mám tyhle atmosféry ráda. Všechno působí klidně, přirozeně, skoro až jako návrat do dětství. U jednoho ze stánků stála drobná paní v šátku, typická „babička z vesnice“. Prodávala jablka, bylinky a několik sklenic medu s ručně psanou etiketou. „Domácí med od našich včel,“ stálo tam.
Koupila jsem jednu sklenici, voněla nádherně. Byla trochu zakalená, ne tak průzračná jako ty z obchodu, ale právě to jsem považovala za důkaz poctivosti. Stála 280 korun, a i když to nebylo málo, měla jsem dobrý pocit, že podpořím někoho, kdo si dává práci s vlastním hospodářstvím.
První podezření přišlo doma
Doma jsem med postavila na linku, chtěla jsem si ho dát do čaje. Když jsem odšroubovala víčko, ucítila jsem zvláštní, lehce nakyslý pach. Překvapilo mě to, ale říkala jsem si, že možná jen dlouho stál. Když jsem ale sklenici trochu naklonila, všimla jsem si, že na dně něco plave.
Nejdřív jsem myslela, že jde o kus vosku, což by nebylo nic divného. Jenže když jsem vzala lžičku a zkusila to vylovit, zjistila jsem, že to je něco jiného. Malý tmavý kousek, který rozhodně nevypadal jako včelí vosk. V tu chvíli mě trochu zamrazilo.
Zvědavost mi nedala
Vylovila jsem ten kus na ubrousek a s hrůzou zjistila, že je to malá mrtvá moucha. Nebo spíš její zbytky. Nebyla už celá, ale křídla a nožky byly jasně vidět. Chvíli jsem na to jen zírala, úplně se mi zvedl žaludek.
Najednou se mi ten med zhnusil. Ta představa, že bych ho měla dát do čaje, mě vyděsila. Všechna ta důvěra, kterou jsem cítila na trhu, byla pryč. Najednou jsem si připadala jako hlupák, který naletěl na milý úsměv a ručně psanou etiketu.
Měla jsem chuť se vrátit
Ještě ten den jsem přemýšlela, jestli mám jít zpátky a paní to říct. Chtěla jsem se zeptat, jestli o tom ví, nebo jestli to byla jen nešťastná náhoda. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem pochybovala. Co když mě pošle pryč? Co když mi nebude věřit? Nebo co hůř, když jí to bude úplně jedno. Nechtěla jsem paní nijak poškodit. Jen jsem měla pocit, že by se to mělo řešit. Nečekala jsem a napsala dotaz do skupiny trhy v našem městě, jestli někdo tuto starou paní prodejkyni medu nezná. Celá ta zkušenost mě zasáhla víc, než jsem čekala. Kdysi jsem věřila, že právě trhy jsou symbolem důvěry.
Lidé prodávají to, co sami vypěstují, zákazníci si cení osobního přístupu. Jenže po tomhle jsem zjistila, že i tady se může stát, že kvalita prostě selže. Možná to byla jen chyba. Možná se moucha dostala do medu náhodou, aniž by si toho někdo všiml. Ale právě to je ten problém. Když si kupujete věc přímo od člověka, očekáváte, že se o ni postará. Že ručí svým jménem, ne značkou. A když se něco pokazí, je to osobní.
Odpověď po týdnu
Asi po týdnu mi napsala jedna žena, že zná tu prodejkyni osobně a že jí o mém příspěvku řekla. Prý ji to moc mrzelo a chtěla mi peníze vrátit. Dokonce se omluvila, že se jí letos nedařilo, a že med byl z posledních zásob. Napsala mi i, že se snaží dělat všechno poctivě, ale že se může stát chyba.
Četla jsem tu zprávu několikrát. A i když jsem už med dávno vyhodila, něco ve mně povolilo. Uvědomila jsem si, že za každým tím „domácím výrobkem“ stojí člověk se svými problémy, limity, unavený po sezóně, možná s bolestí zad, se strachem, jestli prodá dost. Někdy děláme chyby, aniž bychom chtěli. Ale právě tehdy ukáže charakter, jak se k nim postavíme.
Ponaučení
Od té doby už nekupuju všechno bez rozmyslu, jen protože to vypadá „domácky“. Neznamená to, že bych na trhy přestala chodit. Jen se víc ptám. A možná i víc chápu, že upřímnost se pozná nejen podle etiket, ale hlavně podle toho, co lidé udělají, když se něco pokazí.
Dnes už mám doma jiný med, od jiného včelaře, kterého jsem si ověřila. Voní nádherně a pokaždé, když ho ochutnám, vzpomenu si na ten první. Ne s odporem, ale jako na připomínku, že i důvěra potřebuje péči.
