Článek
Znělo to mile. Děti mám ráda, prostředí vypadalo přívětivě a plat nebyl sice žádný zázrak, ale dalo by se z něj vyžít. Tak jsem si řekla, proč ne.
Nová šance
Hned druhý den jsem poslala životopis a ani ne za hodinu mi volali zpátky. Že by mě rádi pozvali na pohovor. To mě potěšilo, po dlouhé době jsem měla pocit, že se na mě konečně usmálo štěstí. Na sebe jsem si vzala světlou halenku, aby ze mě měli dobrý dojem, a do kabelky přihodila složku s životopisem, i když už ho samozřejmě měli. Chtěla jsem být připravená na všechno.
Cestou jsem přemýšlela, jaké to asi bude. Představovala jsem si, že budu hlídat děti, hrát si s nimi, pomáhat jim se skládankami nebo je vodit na skluzavku. Že budu součástí něčeho hezkého, i když obyčejného. Možná jsem si to celé idealizovala, ale po tolika měsících bez práce jsem potřebovala věřit, že něco znovu začne fungovat.
První dojem
Dětský koutek byl na první pohled barevný a veselý. U vchodu mě přivítala paní v modrém tričku s logem centra. Usmála se, ale ten úsměv byl spíš služební. „Tady počkejte, vedoucí hned přijde,“ řekla a zmizela za pultem. Sedla jsem si na lavičku, kde zrovna dvě děti brečely, protože se přetahovaly o plyšového medvěda. Maminky kolem stály s telefony v ruce, netečné, jako by se jich to netýkalo.
Po chvíli ke mně přišla paní kolem padesátky. Představila se jako vedoucí a hned spustila otázky. Všechno působilo formálně, ale cítila jsem, že si mě spíš testuje než že by měla zájem poznat mě. Ptala se, jestli mám zkušenosti s dětmi, jestli zvládnu práci o víkendech, jestli mi nevadí hluk. To všechno bych zvládla. Jenže pak přišlo něco, co mě zarazilo.
Skutečnost, kterou jsem nečekala
Vedoucí mi začala popisovat běžný den. „Někdy tu máme i třicet dětí najednou,“ řekla s klidem, jako by mluvila o pár křečcích. „Většina z nich je rozjívená, rodiče si je sem odloží a zmizí i na tři hodiny. Když se něco stane, voláme jim, ale často ani nezvednou telefon. Musíte být přísná, jinak po vás lezou.“
Zatímco mluvila, v koutku se rozbrečelo jedno dítě a druhé spadlo z houpačky. Dívka v modrém tričku tam přiběhla, ale nikdo jí nepomohl. Vedoucí se ani neotočila. Jen mávla rukou, že to je běžné. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Já nejsem ten typ člověka, který by mohl být neustále mezi křikem, pláčem a nezájmem rodičů. Mám ráda klid, ticho, pořádek. A hlavně – mám ráda děti, ale právě proto bych se nedokázala dívat na to, jak s nimi někdo zachází jako s batohem, který odloží, aby si mohl v klidu nakoupit.
Přemýšlela jsem o tom ještě cestou domů
Vedoucí mi na konci rozhovoru řekla, že bych mohla nastoupit už příští týden. Že mají málo lidí a ruce se jim hodí. Než jsem stihla odpovědět, podala mi papír s informacemi o směnách. Dvanáctky, krátký a dlouhý týden, včetně svátků. Plat? Třináct tisíc čistého. Na chvíli jsem oněměla. Tolik úsilí, stresu a zodpovědnosti za částku, ze které bych sotva zaplatila nájem.
V tu chvíli jsem pochopila, že tohle není práce pro mě. Ne proto, že bych se bála práce samotné, ale proto, že bych se v tom prostředí zlomila. Cítila jsem, že bych tam ztratila sama sebe, trpělivost i radost z dětí. A to jsem nechtěla.
Tvrdé rozhodnutí
Domů jsem jela tramvají a přemýšlela, jestli jsem udělala dobře. Měla jsem odmítnout práci, když jsem na tom finančně bídně? Možná bych měla být vděčná za cokoliv. Jenže někdy člověk musí přiznat sám sobě, že ne všechno je pro něj. A že není slabost to říct nahlas.
Ten den jsem si uvědomila, že práce s dětmi není jen o lásce, ale i o obrovské trpělivosti, která se nedá vynutit. A taky o systému, který z lidí dělá stroje. Jeden se směje, druhý křičí, třetí má hlídat, ale nikdo se neptá, jak se cítíte vy.
Nový pohled na sebe
Večer jsem seděla u stolu a napsala vedoucí e-mail. Poděkovala jsem jí za nabídku, ale odmítla ji. Napsala jsem, že si vážím příležitosti, ale že hledám jiný směr. Cítila jsem úlevu. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že dělám něco správně.
Možná budu hledat práci o pár týdnů déle. Možná si projdu ještě horšími pohovory. Ale nechci se spokojit s něčím, co mě bude každý den vysávat. Život je dost těžký i bez toho, abych ho trávila někde, kde se necítím dobře.
A i když se to možná zdá jako malý krok, pro mě to byl důkaz, že jsem se naučila poslouchat samu sebe. Protože někdy nejde o to mít práci za každou cenu, ale najít místo, kde si člověk zachová úctu k sobě i k ostatním.
