Článek
Celý rok jsme plánovali, čím naši babičku potěšíme. Není to jen tak - žena, která má všechno a nic ji netěší. Nakonec jsme se složili na luxusní týdenní pobyt v lázních, koupili značkovou francouzskou voňavku a přidali několik menších dárků. Dohromady balíček za třicet tisíc. A výsledek? Katastrofa. Už když rozbalovala první dárek, bylo jasné, že je zle. „Lázně? A co tam jako budu dělat? Sedět mezi starýma babkama?“ prohlásila kysele.
Marně jsme vysvětlovali, že jde o pětihvězdičkový hotel s wellness a procedurami. „To si tam jako mám mazat bahno na obličej? V mým věku?“ Voňavka dopadla ještě hůř. „Francouzská? To nemáte na českou?“ Když jsme jí vysvětlovali, že je to jedna z nejluxusnějších značek, jen mávla rukou: „No jo, vyhazujete peníze za zbytečnosti. To se hodí na záchod.“ Pak demonstrativně položila flakón na stůl a už se na něj ani nepodívala.
Svetr, který jsme pečlivě vybírali? „Tlustá v něm budu.“ Kniha? „Už nečtu, bolí mě oči.“ Domácí papuče? „Myslíte, že jsem už tak stará?“ S každým dárkem rostla její nespokojenost a naše zoufalství. Vrcholem všeho byl moment, kdy vstala od stolu a prohlásila: „Kdybyste mi radši dali peníze, koupila bych si, co potřebuju.“ Pak odešla do svého pokoje s tím, že ji bolí hlava a že si jde lehnout. Dárky zůstaly nerozbalené pod stromečkem.
Později jsem našla voucher na lázně v odpadkovém koši. Voňavka skončila v koupelně mezi čisticími prostředky. A svetr? Ten prý věnuje charitě, protože takové hadry nosit nebude. A víte, co je na tom nejhorší? Že tohle není první rok. Každé Vánoce je to stejné - ať dáme cokoliv, nikdy není spokojená. Loni to byly stížnosti na pěkný kávovar, předloni drama kvůli nevhodnému tabletu. Jako by si libovala v tom, jak nám může pokazit svátky. Přitom nejde o peníze. Mohli bychom jí dát zlatou cihlu a stejně by našla důvod, proč není dost lesklá. Jde o ten přístup.
O tu naprostou neschopnost ocenit, že se někdo snažil udělat jí radost. Když jsem večer uklízela zbytky vánočního papíru, našla jsem pod gaučem pohozenou dárkovou kartu do lázní. Třicet tisíc v koši. A k tomu všechny ty hodiny, které jsme strávili vybíráním dárků, balením, přemýšlením nad tím, co by ji potěšilo. Příští rok to bude jinak. Žádné drahé dárky, žádné složité plánování. Dostane obálku s penězi, když je to jediné, co dokáže ocenit. Nebo možná nedostane nic. Protože upřímně - jaký má smysl snažit se udělat radost někomu, kdo ji odmítá přijmout?
Vánoce mají být o radosti z dávání, o vděčnosti, o společných chvílích. Ne o dramatu kvůli každému dárku. Ne o nevděku a urážkách. A hlavně - ne o tom, jak jedna osoba dokáže pokazit sváteční atmosféru celé rodině. Takže babičko, jestli tohle někdy čteš - příště si ty dárky nech projít hlavou, než je začneš kritizovat. Nebo ještě lépe - nauč se říct obyčejné děkuji. Protože ne každý bude mít tolik trpělivosti snášet tvoje vánoční dramata rok co rok.
A nám ostatním to může být ponaučením - někdy ani ty nejdražší dárky nedokážou koupit vděčnost. Příště ty peníze radši věnuji někomu, kdo si jich bude vážit. Třeba dětem v dětském domově. Ty aspoň umí říct děkuji.