Článek
Bylo krásné zářijové odpoledne. Slunce hřálo tak akorát, vlaštovky se ještě nerozlétly k jihu a já jsem stála v bílých šatech na louce, která vypadala jako vystřižená z Pinterestu. Všechno šlo podle plánu.
Hosté seděli na dřevěných lavicích, decentně ozdobených levandulí, která se naštěstí nikomu nedrala do nosních dutin. Můj muž vypadal ve světle šedém obleku jako někdo, kdo ví, že si jde pro jistotu a zároveň se těší. Já jsem se usmívala, dojatá a klidná. Myslela jsem si, že tohle je ten okamžik, kdy všechno zapadne. Naše rodiny seděly blízko u sebe, překvapivě bez pasivní agrese, a ticho před obřadem rušil jen malý synovec, který našel v trávě brouka a právě ho chtěl nabídnout nevěstě.
Proslovy byly krátké, přesně jak jsme si přáli. Hudba hrála, nikdo nezakopnul o koberec, pes družičky se sice rozhodl uprostřed obřadu vykonat potřebu, ale podařilo se nám to za smíchu hostů přehlédnout jako přírodní jev. Dokonce i catering dorazil včas, s jídlem teplým a výčepem funkčním.
Měla jsem pocit, že se mi to možná jen zdá. Že se každou chvíli probudím a zjistím, že mám obě nohy v křeči, protože jsem zase spala s hlavou zabořenou do seznamu hostů.
A pak přišla ona.
Tchyně.
Ne, nemám s ní vyloženě špatný vztah. Je to typ ženy, která má vše pod kontrolou, včetně cizích životů. Udržovaná, sečtělá, trochu příliš zaměřená na slovo „mělo by se“. Vždy elegantní, nikdy bez názoru. A v ten den přišla s kloboukem, který by se neztratil ani v královské rodině a s úsměvem, který mi připomněl matadorku v aréně těsně před tím, než vytáhne meč.
Dlouho byla potichu. Pomáhala, fotila, popíjela bílé víno a vyprávěla hostům o tom, jak se za jejího mládí vdávalo s grácií a bez Pinterestu. Já si říkala fajn. Tohle ustojím.
A pak, přišlo slovo na řeč.
Neplánovanou.
Vzala mikrofon do ruky a než kdokoliv z nás stihl cokoli říct, začala. Ne zle, to ne. Spíš s tím typickým dramatickým tónem, který naznačuje, že se bude říkat něco důležitého. „Chtěla bych vám přečíst něco, co mě velmi dojalo, a co myslím vystihuje, co pro mě tento den znamená…“ A vytáhla dopis.
Na svatbě.
Před více než devadesáti lidmi.
Dopis byl od bývalé partnerky mého muže.
Ano, čtete správně.
Byla to jakási směs nostalgického rozloučení, osobního přání a poděkování za společná léta. Tchyně ho četla s takovým patosem, že by se i vítězka StarDance zarazila v otočce. „… A i když jsme spolu dnes už jen jako přátelé, přeji ti, abys našel lásku, která tě povede, ale nebude tě chtít změnit.“
Ticho.
Moje matka se málem zakuckala chlebíčkem, svědkyně mi stiskla ruku a někdo u stolu prohodil „no ty bláho“ dost hlasitě na to, aby se to přetavilo v památný moment.
Nevím, jestli si tchyně myslela, že je to umělecký záměr. Nebo jestli v ní přece jen zůstalo trochu naděje, že to nedopadne tak, jak to právě dopadlo.
Můj muž zrudl, já se zasmála takovým tím smíchem, který je jedinou obranou proti tomu, abyste nezačali hystericky plakat, a celé to skončilo rychlým přechodem k dortu, který naštěstí neměl v sobě žádný další „vzkaz z minulosti“.
A přestože jsme se později shodli, že svatba byla krásná a povedená, vím, že ten dopis se s námi sveze ještě dlouho. Ne proto, že by nám něco zkazil, ale proto, že ukázal, jak někdy lidi přeceňují svou roli ve scénáři, který nebyl psán pro ně.
Tchyně se později tvářila, že udělala něco výjimečného. Že to byl projev velkorysosti. A možná to tak skutečně cítila.
Já už jen doufám, že až se nám narodí dítě, nepřijde na vítání občánků s nahrávkou bývalé přítelkyně, která mu přeje „šťastné a svobodné dětství bez tlaků a očekávání“.
Protože pak už bych asi ten dort hodila po někom jiném než po novomanželovi.
