Článek
Sedím v čekárně na úřadě a poslouchám, jak mladá matka vedle mě vypočítává všechny dávky, na které „má nárok“. Přídavky na děti, příspěvek na bydlení, potravinová pomoc. Jako by stát byl nějaký automat na peníze pro každého, kdo se rozhodne mít děti bez ohledu na svou finanční situaci.
Je mi čtyřicet a celý život tvrdě pracuji. Platím daně, ze kterých se tyto dávky financují. A přitom vidím kolem sebe stále více lidí, kteří berou stát jako bezednou kasičku pro své nezodpovědné rozhodnutí mít děti bez zajištěného příjmu.
Mladý pár vedle v domě má tři děti. Oba nepracují, žijí z dávek. On „hledá práci“ už pět let, ona je „na mateřské“. Přitom každý měsíc vidím, jak si nechávají dovážet jídlo, mají nejnovější telefony a děti ve značkovém oblečení. A kdo to platí? My všichni ze svých daní.
Nikdo nepochybuje o tom, že stát by měl pomáhat rodinám v těžkých chvílích. Jenže poslední dobou vidím kolem sebe čím dál víc případů, kdy si někteří lidé udělali z mateřství výnosný byznys. Zatímco jedni se do problémů dostali kvůli nemoci, ztrátě práce nebo jiné životní ráně, druzí si pořizují jedno dítě za druhým s jediným cílem – získat co nejvíc peněz od státu.
A to mě děsí. Pokud tohle nezastavíme, vychováme generaci lidí, pro které bude normální natahovat ruku a čekat, až jim stát něco dá. Protože to je jediný způsob života, který znají od svých rodičů.
Minulý týden jsem slyšela v autobuse rozhovor dvou mladých matek. „Práce? Proč bych chodila do práce? Na dávkách mám víc a nemusím hnout prstem,“ říkala jedna. A ta druhá přikyvovala s tím, že čeká třetí dítě, protože „pak dostanou větší byt od města“.
To je přesně ten problém. Systém sociálních dávek se stal způsobem života. Místo aby motivoval lidi k práci a zodpovědnosti, učí je, jak systém využívat. A jejich děti? Ty vyrůstají s představou, že je normální žít na účet ostatních.
Současný systém vytváří začarovaný kruh chudoby a závislosti na státu. Místo aby učil lidi zodpovědnosti, učí je, jak být profesionálními příjemci dávek. Zatímco poctiví pracující platí každou korunu daní, oni systém zneužívají a smějí se nám „hlupákům“, co chodíme do práce.
Je čas přestat rozdávat peníze každému, kdo natáhne ruku. Místo toho bychom měli investovat do vzdělávání, do pracovních příležitostí, do skutečné pomoci těm, kdo ji opravdu potřebují.
Protože mít děti není právo – je to zodpovědnost. A kdo není schopen tu zodpovědnost unést, neměl by očekávat, že to za něj udělá stát. Jinak vychováváme generaci lidí, pro které je život na dávkách normou, ne výjimkou.
Je čase říct nahlas – kdo chce děti, ať si je živí sám. Stát není charita pro nezodpovědné rodiče.
Zdroje: Autorský článek
