Článek
Je to takový náš malý ostrov klidu v moři běžných starostí. Bydlíme na kraji městské části, v řadovém domku se zahrádkou velkou tak akorát na ten gril, pár květin a malý záhonek s bylinkami. Naše dvě děti, Marek a Eliška , většinou pobíhají kolem, střídavě pomáhají a zase mizí ke svým hrám. Soused vpravo je postarší pán, pan Jirásek, který žije sám. Občas ho zahlédnu, jak zalévá své pečlivě upravené růže, nebo jak sedí na lavičce s knihou. Vždy zdvořile pozdraví, občas prohodíme pár slov o počasí, ale jinak je spíš samotář.
V neděli bylo nádherně. Slunce svítilo od rána, vzduch voněl jarem a já jsem se probudila s jasným plánem – bude se grilovat. Manžel souhlasil, děti jásaly a já vyrazila nakoupit všechno potřebné. Vrátila jsem se obtěžkaná taškami plnými masa, zeleniny, pečiva a pár lahůdek. Když jsem procházela kolem sousedova plotu, všimla jsem si, že sedí na lavičce, ale vypadal nějak skleslý. Pozdravila jsem ho, ale jen slabě kývl hlavou.
Odpoledne jsme se pustili do příprav. Manžel čistil gril, já marinovala maso a děti prostíraly na zahradní stůl. Atmosféra byla uvolněná a radostná. Už jen pár hodin a budeme si pochutnávat na grilovaných dobrotách.
Jenže pak se ozvala rána. Tupá, ale dost hlasitá na to, aby nás všechny vylekala. Přicházela od souseda. S manželem jsme na sebe pohlédli a pak jsme oba současně zamířili k plotu. „Pane Jirásku, jste v pořádku?“ zavolala jsem přes plot, ale odpovědi se mi nedostalo.
Manžel neváhal, otevřel malá dvířka v plotě (která jsme nikdy předtím nepoužili) a vešel na sousedovu zahradu. Našel ho ležet na zemi vedle lavičky. Byl při vědomí, ale vypadal zmateně a stěžoval si na bolest ruky. „Uklouzl jsem,“ řekl tiše, když ho manžel zvedal. „Ta dlažba je po dešti pořádně kluzká.“
Pomohli jsme mu do domu a zavolali sanitku. Diagnóza byla jasná už po telefonu – zlomená ruka. V jeho věku vážná věc. Když ho odváželi, sevřel mi ruku a řekl: „Nezalil jsem dnes růže.“ To grilování jsme nakonec zrušili. Nějak nám to přišlo nevhodné, grilovat a veselit se, když vedle někdo trpí. Místo toho jsme povečeřeli v kuchyni, ale myšlenkami jsme byli u pana Jiráska.
Druhý den jsem mu do nemocnice poslala po Elišce nakreslený obrázek a pár časopisů. Sestřička mi řekla, že operace proběhla dobře, ale čeká ho dlouhá rehabilitace. A nejspíš nebude moci zůstat sám doma. „Nemá nikoho,“ řekla mi sestřička. „Žádní příbuzní se neozvali.“ Ten večer jsme s manželem dlouho diskutovali. Děti už spaly a my jsme seděli u stolu s hrnky čaje a přemýšleli, co dál. Jak můžeme pomoct? Jsme sice sousedé, ale vlastně se skoro neznáme.
Nakonec jsme se rozhodli, že začneme tím nejjednodušším – postaráme se o jeho zahradu. Každý den jsem zalévala jeho růže a manžel posekal trávník. Eliška s Markem pomáhali s drobnými pracemi. Byla to pro ně nová zkušenost – dělat něco pro někoho, koho vlastně neznají.
Po týdnu se pan Jirásek vrátil domů. Ne sám, ale s pečovatelkou, která k němu docházela dvakrát denně. Když mě viděl na zahradě, jak zalévám jeho růže, usmál se. Ten úsměv mě dojal víc, než jsem čekala. „Děkuji vám,“ řekl prostě. „Za všechno.“ Ale to, co přišlo dál, nás opravdu dojalo. Když jsme další neděli opět chystali grilování, zazvonil u nás pan Jirásek. V druhé ruce držel talíř s něčím, co vypadalo jako domácí koláč.
„Upekla ho pečovatelka podle mého receptu,“ vysvětlil. „Je to recept mé ženy. Pekla ho vždycky na neděli.“ Odmlčel se a pak dodal: „Byl bych rád, kdybyste mě pozvali na to vaše grilování. Vůně se ke mně vždycky line přes plot a… je těžké být sám.“ Tu neděli jsme grilovali všichni společně. Pan Jirásek seděl v křesle, které jsme mu připravili, jedl pomalu grilované maso a vyprávěl dětem příběhy z doby, kdy byl námořníkem.
Ano, náš tichý soused byl kdysi námořníkem a procestoval půl světa! Nikdy by mě to nenapadlo. Když večer odcházel (s naší pomocí) domů, řekl něco, co si budu pamatovat: „Víte, někdy si myslíme, že potřebujeme soukromí, ale ve skutečnosti potřebujeme jen někoho, kdo se nezalekne našich plotů.“ Od té doby je grilování v neděli trochu jiné. Je nás o jednoho víc. A ten koláč? Nejlepší, jaký jsem kdy jedla.
