Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že ve třiceti letech budu sedět na podlaze svého nového bytu a plakat kvůli výpisu z účtu. Že budu počítat každou korunu a přemýšlet, jestli jsem neudělala největší chybu svého života. Vysokoškolský titul mě naučil analyzovat literaturu, ale ne hypoteční smlouvu. A to mě málem zničilo.
Bylo mi třicet a konečně jsem se rozhodla udělat ten „dospělý krok“ - pořídit si vlastní bydlení. Po letech placení nájmu, které bylo jako házení peněz do černé díry, jsem chtěla něco vlastního. Něco, co bude moje. Místo, kde budu moct vymalovat stěny, aniž bych se musela ptát pronajímatele. Místo, kde budu moct zatlouct hřebík, aniž bych riskovala ztrátu kauce.
S optimismem a naprostou neznalostí jsem vkročila do světa hypoték, úrokových sazeb a skrytých poplatků. A tam začalo moje prozření.
První šok přišel hned na začátku. Myslela jsem si, že když našetřím na dvacetiprocentní akontaci (což samo o sobě byl heroický výkon při současných cenách nemovitostí), mám vyhráno. Jak naivní! Nikdo mi neřekl o „souvisejících nákladech“. O dani z nabytí nemovitosti. O poplatcích za odhad. O notářských poplatcích. O pojištění nemovitosti, které banka vyžaduje. O rezervě, kterou byste měli mít pro případ, že se něco pokazí (a věřte mi, něco se vždycky pokazí).
„Slečno, to je standardní postup,“ usmíval se na mě bankéř, když jsem zděšeně zírala na seznam všech poplatků. „Tohle všichni vědí.“ Ale já to nevěděla. Nikdo mi to neřekl. Ani rodiče, ani škola, ani kamarádi, kteří už bydlení měli. Možná se styděli přiznat, že také nevěděli a také se spálili.
Druhý šok přišel, když jsem začala rozumět úrokovým sazbám. Ve škole nás učili, jak vypočítat procenta. Ale nikdo nám nevysvětlil rozdíl mezi fixní a variabilní sazbou. Nikdo nám neřekl, co znamená PRIBOR nebo EURIBOR. Nikdo nám neukázal, jak malá změna v úrokové sazbě může znamenat statisíce navíc zaplacené během trvání hypotéky.
„To je jen o půl procenta víc,“ řekl mi bankéř ledabyle. „To je zanedbatelné.“ Zanedbatelné? Později jsem si spočítala, že to „zanedbatelné“ půl procento mě bude stát přes dvě stě tisíc korun navíc během trvání hypotéky. Dvě stě tisíc! To není zanedbatelné, to jsou roky práce, úspor, odříkání.
A pak přišel třetí, nejhorší šok. Banky totiž nejsou vaši přátelé. Jsou to podniky, které chtějí vydělat. A vydělávají na vaší neznalosti. Na tom, že nerozumíte smlouvě, kterou podepisujete. Na tom, že nevíte, na co se ptát. Na tom, že jste tak nadšení z myšlenky vlastního bydlení, že přehlédnete drobný tisk.
Když jsem seděla v té sterilní kanceláři, s úsměvem jsem podepisovala dokumenty, kterým jsem plně nerozuměla. Hypoteční smlouvu, která měla více stránek než moje diplomová práce. Pojistnou smlouvu s výjimkami napsanými písmem, které by potřebovalo lupu. Souhlasy s poplatky, o kterých jsem nikdy předtím neslyšela.
„Je to jen formalita,“ ujišťoval mě bankéř. „Všichni to podepisují.“ A já, hloupá a naivní, jsem podepsala. Protože jsem chtěla ten byt. Protože jsem si myslela, že to je ten správný krok. Protože všichni kolem mě říkali, že nájem je vyhazování peněz a hypotéka je investice.
A pak přišla realita. První splátka. Druhá. Třetí. Náhle jsem počítala každou korunu. Přemýšlela, jestli si můžu dovolit kávu v kavárně. Jestli potřebuju nové boty, nebo ty staré ještě vydrží. Jestli je ten výlet s přáteli opravdu nutný, nebo bych ty peníze měla raději dát do „fondu na nečekané výdaje“.
Proč nás tohle neučili ve škole? Proč jsem strávila hodiny nad Pythagorovou větou, ale nikdo mi nevysvětlil, co je to RPSN? Proč jsem se učila nazpaměť chemické prvky, ale nikdo mi neřekl, jak funguje amortizace úvěru? Proč jsem analyzovala Shakespearovy sonety, ale nikdo mi nepomohl analyzovat hypoteční smlouvu?
Vzpomínám si na hodiny „rodinné výchovy“, kde nám učitelka vysvětlovala, jak sestavit rodinný rozpočet. Na papíře. S fiktivními čísly. S ideálními podmínkami. Bez inflace, bez nečekaných výdajů, bez reality trhu s nemovitostmi, který se mění rychleji než počasí v dubnu.
„Příjem mínus výdaje by měl být kladný,“ říkala nám. Jako by to bylo tak jednoduché. Jako by život byl předvídatelný, bez překvapení. Jako by hypotéka byla jen další položka v rozpočtu, ne finanční závazek, který vás může svazovat desítky let.
Když jsem se svěřila přátelům se svými finančními obavami, většina z nich přiznala, že jsou na tom stejně. Vysokoškolsky vzdělaní profesionálové, kteří nerozumí základním finančním konceptům. Kteří se stydí přiznat, že neví, co znamená „fixace úrokové sazby“ nebo „předčasné splacení“. Kteří se učí za pochodu, často bolestivě a draze.
„Taky jsem nevěděla, do čeho jdu,“ přiznala mi kamarádka Petra. „První rok jsem skoro nejedla, abych zvládla splátky. Nikdo mi neřekl, že to bude tak těžké.“
A co je nejhorší? Tento nedostatek vzdělání nás činí zranitelnými. Zranitelnými vůči predátorským půjčkám. Vůči nevýhodným smlouvám. Vůči finančním rozhodnutím, která nás mohou pronásledovat desetiletí.
Rok po podpisu hypotéky jsem konečně začala rozumět. Začala jsem číst knihy o osobních financích. Sledovat vzdělávací videa. Mluvit s finančními poradci (těmi skutečnými, ne těmi, kteří vám chtějí prodat pojištění). A čím víc jsem se učila, tím víc jsem si uvědomovala, kolik chyb jsem udělala. Kolik peněz jsem mohla ušetřit, kdybych věděla to, co vím teď.
Například jsem zjistila, že jsem mohla vyjednat lepší úrokovou sazbu. Že jsem nemusela souhlasit se všemi poplatky. Že existují různé typy pojištění a některé z nich jsou zbytečné. Že refinancování může být výhodné, ale má svá rizika.
Ale také jsem zjistila, že nejsem sama. Že existuje celá generace lidí, kteří se potýkají se stejnými problémy. Kteří byli vychováni s představou, že vlastní bydlení je vrchol dospělosti, ale nikdo jim neřekl, jak složitá a nákladná cesta k němu vede.
Protože Pythagorova věta je krásná a užitečná. Ale když sedíte v bance a snažíte se pochopit, proč je vaše měsíční splátka o dva tisíce vyšší, než jste očekávali, znalost délky přepony vám moc nepomůže.
Dnes, tři roky po podpisu hypotéky, jsem konečně v místě, kde se cítím finančně gramotná. Kde rozumím své hypoteční smlouvě. Kde vím, jaké mám možnosti. Kde se nebojím zeptat, když něčemu nerozumím.
Ale byla to těžká a drahá lekce. Lekce, kterou jsem nemusela absolvovat, kdyby mi někdo – škola, rodiče, společnost – poskytl základní finanční vzdělání.
Takže ano, vlastní bydlení je skvělé. Je to pocit stability, bezpečí, hrdosti. Ale je to také obrovská finanční odpovědnost. A než se do ní pustíte, ujistěte se, že rozumíte, do čeho jdete. Že jste připraveni nejen emocionálně, ale i finančně a znalostně.
Protože na konci dne není nic horšího než sedět ve svém vlastním bytě, obklopeni svými vlastními stěnami, a cítit se jako vězeň své vlastní finanční negramotnosti.
