Článek
V jedné distribuční firmě pracuji sedmým rokem. Začínala jsem na zákaznickém oddělení, postupně jsem přešla k plánování objednávek a dnes mám na starosti několik větších odběratelů. Práce mě většinou baví, kolegové jsou normální a hlavně přesně vím, kdy můj pracovní den končí. V půl čtvrté vypnu počítač a pokud se nestane něco mimořádného, nikdo mi večer nevolá. Ve čtyři jsem doma nebo cestou na nákup a dvakrát týdně chodím plavat. Zní to obyčejně, ale právě tuhle obyčejnost jsem si za poslední roky začala dost hlídat.
Na jaře odešla naše vedoucí Jana na šest týdnů na plánovanou operaci a šéf požádal mě, abych část její práce dočasně převzala. Brala jsem to jako příležitost ukázat, že zvládnu víc. Dostala jsem přístup k reportům, vedla ranní porady a řešila problémy pěti dalších lidí. První týden mě to dokonce bavilo. Když se podařilo vyřešit zpožděnou dodávku pro důležitého zákazníka, měla jsem pocit, že přesně takhle asi vypadá ten kariérní posun, o kterém se pořád mluví.
Jenže s dalšími týdny začaly přibývat věci, které v popisu práce nikde nebyly. Kolega volal v šest večer, protože si nevěděl rady se směnou. Obchodní ředitel poslal v půl deváté tabulku s poznámkou, že ji potřebuje ráno. V pátek jsem dvakrát zůstala v kanceláři skoro do sedmi, protože někdo musel rozhodnout, co se udělá s objednávkou, která se nevešla na kamion. Nikdo mě k tomu vyloženě nenutil. Jen jsem postupně zjistila, že jakmile jste ten člověk, který má rozhodovat, problémy se nezačnou řídit pracovní dobou.
Patnáct tisíc měsíčně už nevypadalo stejně
Když se Jana vrátila, čekala jsem, že všechno zase předám a pojedu dál po svém. O týden později si mě ale zavolal šéf. Firma chtěla vytvořit druhou vedoucí pozici a nabídla ji mně. „Platově je tam patnáct navíc a od ledna bys měla ještě roční bonus,“ řekl a posunul ke mně papír s podmínkami. Přiznávám, že při pohledu na částku jsem zaváhala. Za takové peníze bychom s partnerem mohli rychleji splatit auto, víc odkládat stranou a přestat tolik počítat každou větší dovolenou.
Poprosila jsem o dva dny na rozmyšlenou a doma si sedla s kalkulačkou. Jenže místo příjmů jsem nakonec počítala něco jiného. Během šesti týdnů, kdy jsem zastupovala Janu, jsem osmkrát přišla domů po šesté. Třikrát jsem zrušila plavání, jednou návštěvu u kamarádky a jeden páteční výlet jsme s partnerem přesunuli, protože jsem potřebovala dodělat podklady. O víkendech jsem sice oficiálně nepracovala, ale několikrát jsem kontrolovala telefon, protože jsem čekala, jestli se podaří vyřešit dopravu.
Tomáš mi neříkal, co mám udělat. Jen se mě večer zeptal: „Chceš tu práci, nebo chceš hlavně ty peníze?“ Znělo to skoro stejně, ale nebylo to stejné. Samotná pozice mě nelákala. Nelíbilo se mi řešit docházku, zastupování ani vysvětlovat lidem, proč letos nebudou prémie tak vysoké, jak čekali. Bavila mě moje práce, jen jsem si dlouho myslela, že správný zaměstnanec musí automaticky chtít postupovat výš. Nakonec jsem nabídku odmítla.
Rodiče čekali úplně jinou odpověď
Rodičům jsem to řekla následující neděli u oběda. Táta nejdřív myslel, že jsem si dělala legraci. „Patnáct tisíc každý měsíc? A tys řekla ne?“ zeptal se. Když jsem přikývla, položil příbor na talíř a začal počítat, kolik je to za rok. Máma připomněla hypotéku, ceny energií a důchod. Oba celý život pracovali v době, kdy se lepší místo neodmítalo, protože nikdo nevěděl, jestli se druhá příležitost ještě objeví.
Jejich reakci jsem vlastně chápala. Táta zažil dva krachy firem a několik měsíců byl bez práce, když jsem chodila na střední. Pro něj znamenají vyšší příjmy hlavně bezpečí. Máma zase celý život říkala, že člověk má zabrat, dokud může. Přesto mě zamrzelo, když řekla: „Za pár let tě může mrzet, že jsi zůstala stát na místě.“ „Já ale nestojím na místě,“ odpověděla jsem. „Jen nechci dělat tuhle konkrétní práci.“
Táta nad tím zavrtěl hlavou. Podle něj jsem si mohla na vyšší tempo zvyknout. Možná měl pravdu. Lidé si zvyknou na ledacos. Jen jsem si nebyla jistá, proč bych si měla dobrovolně zvykat na život, který se mi během těch šesti týdnů vůbec nelíbil, jen proto, že za něj dostanu víc peněz.
Volný čas není mezera mezi dvěma směnami
Nejvíc jsem sama se sebou bojovala právě kvůli tomu, že moje důvody nebyly nijak dramatické. Neměla jsem nemocné dítě, o které bych se musela starat, ani žádný velký problém doma. Chtěla jsem prostě dál chodit z práce včas. Chtěla jsem mít večer energii uvařit si večeři, zajít plavat nebo v pátek odjet s Tomášem na chalupu bez toho, abych cestou kontrolovala pracovní telefon.
Dlouho mi připadalo, že to není dostatečně dobrý důvod k odmítnutí patnácti tisíc. Přitom peníze navíc nejsou zadarmo jen proto, že za ně člověk nic nekupuje. V mém případě bych za ně platila časem a hlavou, která by zůstávala v práci ještě několik hodin po příchodu domů. Někomu takový obchod vyhovuje a vyšší pozice mu stojí za to. Mně po šesti týdnech zkušebního provozu nevyšel.
Šéf moje rozhodnutí vzal překvapivě klidně. Řekl, že kdybych názor změnila, můžeme se k tomu někdy vrátit. Místo mě nakonec povýšili kolegu Radka, který o vedení lidí usiloval už delší dobu. Je spokojený a podle všeho mu ta práce sedí. Občas mi v pět odpoledne pošle zprávu s otázkou k objednávce. Odpovím mu druhý den ráno.
Rodiče jsou s mým rozhodnutím smíření jen napůl. Táta ještě nedávno utrousil, že za patnáct tisíc by člověk mohl „trochu zabrat“. Už se s ním o tom nepřu. Minulý pátek jsem skončila v půl čtvrté, nechala služební notebook v kanceláři a šla rovnou na bazén. Když jsem po páté vyšla ven, měla jsem v telefonu dvě zprávy. Ani jedna nebyla z práce. A právě to je část výplaty, kterou na účtu nikdy neuvidím.
Zdroje: autorský text
