Článek
Začalo to dnes ráno. Zapnula jsem rádio a místo obvyklých ranních zpráv jsem slyšela jeho písničku. A pak další. A další. To byl snad osud. Nevím, bylo to zajímavé. A večer, když jsme se sešli u televize, viděla jsem na internetu šokující zprávu. Dnes 6.3.2025 zemřel Josef Zíma. Myslela jsem, že je to omyl nebo fake. Ten věčně usměvavý, elegantní muž s motýlkem, který zpíval o lásce, o rodném kraji, o radostech i strastech života tak, že se jeho písně dotýkaly srdcí několika generací. Ten, jehož hlas zněl z rádií, televizí a gramofonů v dobách, kdy internet byl sci-fi a streamovací služby nepředstavitelné. Ten, který byl pro mnoho z nás nejen králem dechovky, ale také pohádkovým princem z našeho dětství.
Vybavila se mi vzpomínka na mého dědu, jak sedí v křesle, pokuřuje dýmku a poslouchá Škoda lásky nebo Ta naše písnička česká v Zímově podání. Jak se usmívá, poklepává nohou do rytmu a občas si pobrukuje. Jak mi vysvětluje, že tohle je pravá česká hudba, ne ty „moderní nesmysly“. A pak jsou tu vzpomínky na Vánoce, kdy jsme celá rodina seděli u televize a sledovali Princeznu se zlatou hvězdou. Jak jsem jako malá holčička obdivovala prince Radovana, jak byl krásný, statečný a jak nádherně zpíval. Jak jsem si přála potkat jednou takového prince.
Tehdy jsem to nechápala. Jako teenager jsem samozřejmě poslouchala úplně jinou hudbu a na dechovku jsem se dívala s despektem. Byla to hudba starých lidí, něco, co patřilo do minulosti, ne do mého světa plného rockových kytarových riffů a později elektronických beatů. Ale jak jsem stárla, začala jsem v té hudbě nacházet něco, co mi dřív unikalo. Upřímnost. Čistotu. Radost ze života bez příkras a přetvářky. A hlavně – spojení s kořeny, s tradicí, s něčím, co tu bylo dávno přede mnou a co tu, doufejme, bude i dlouho po mně.
A Pepíček Zíma byl ztělesněním této tradice. Nebyl to jen zpěvák – byl to vypravěč příběhů, nositel kulturního dědictví, most mezi generacemi. Jeho písně nebyly jen o notách a slovech – byly o pocitech, vzpomínkách, o tom, co znamená být Čechem. Pamatuji si, jak jsem ho viděla vystupovat v televizi ještě jako dítě. Vždycky elegantní, s perfektně padnoucím oblekem, s motýlkem a s tím jeho charakteristickým úsměvem. Zpíval s takovou lehkostí a přirozeností, jako by to nebyla práce, ale potěšení. A možná právě proto jeho hudba rezonovala s tolika lidmi – protože v ní bylo cítit, že ji dělá s láskou.
Když jsem se před pár lety vrátila domů do města, kde jsem vyrůstala, a zašla na pouť, narazila jsem tam na dechovku. Bylo to zvláštní - všude kolem stánky s burgery, kolotoče, z kterých duněla elektronika, a pak najednou skupinka převážně starších lidí, co poslouchali kapelu hrající Zímovky. A víte co mě překvapilo? Ti lidé vypadali mnohem spokojeněji než všichni ti náctiletí na těch adrenalinových atrakcích. Asi proto, že ta hudba v nich oživovala vzpomínky, vracela je do mládí, připomínala jim lidi, které měli rádi, a místa, která možná už ani neexistují.
A právě tohle kouzlo uměl Pepíček Zíma naprosto dokonale – dokázal nás přenést na místa a do časů, které jsme milovali, nebo které jsme třeba ani nezažili, ale stejně nám připadají nějak důvěrně známé a útulné. Jeho odchod znamená konec jedné éry. Té doby, kdy dechovka a lidovky patřily k běžnému životu, kdy se zpívalo při práci, na oslavách, ve smutku i radosti. Doby, kdy písničky nebyly jen nějaký produkt na jedno použití, ale něco, čím se skutečně žilo.
Princezna Lada a princ Radovan v pohádce Princezna se zlatou hvězdou (1959). Zemrel zpevak a herec Josef Zima do nebe odesel Radovan z princezny se zlatou hvezdou...
Posted by Daniel Daniel on Thursday, March 6, 2025
Když jsem včera večer seděla na zahradě a poslouchala jeho písně, přistoupila ke mně dcera. Je jí šestnáct a samozřejmě poslouchá úplně jinou hudbu než já.
„Kdo to zpívá?“ zeptala se.
„Pepíček Zíma,“ odpověděla jsem. „Dnes zemřel.“
Pokrčila rameny. „Nikdy jsem o něm neslyšela.“
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že je moje povinnost – naše povinnost – předat toto dědictví dál. Vyprávět mladší generaci o umělcích, jako byl Pepíček Zíma. Pustit jim jeho písně. Vysvětlit jim, proč byly důležité, co znamenaly pro jejich prarodiče, pro jejich rodiče, pro celou zemi. Protože hudba není jen o zvucích – je o příbězích, o emocích, o sdílených zkušenostech. A příběh Pepíčka Zímy je příběhem české kultury, českého národa, české duše.
Takže až příště uslyšíte dechovku, nezatracujte ji jako něco starého a překonaného. Poslouchejte. Opravdu poslouchejte. Možná v ní najdete něco, co jste nečekali – kousek sebe sama, svých kořenů, své identity.
A Pepíčku Zímovi? Tomu bych chtěla poděkovat. Za všechny ty písničky, které rozveselily smutné dny. Za prince Radovana, který byl prvním princem mnoha malých holčiček. Za všechny ty melodie, které spojily generace. Za to, že udržoval při životě něco, co by jinak možná upadlo v zapomnění.
Odpočívejte v pokoji, pane Zímo. Vaše písně budou znít dál, v rádiích, na poutích, na vesnických zábavách, ale hlavně – v srdcích všech, kteří je kdy slyšeli a zamilovali si je.
A až jednou moje dcera bude sedět se svými dětmi a z rádia zazní „Ta naše písnička česká“, možná si vzpomene na tento den. A možná jim řekne: „Tohle zpíval Pepíček Zíma. Byl to oblíbený zpěvák vaší babičky. A byl to někdo, na koho bychom neměli zapomenout.“
Protože některé hlasy neutichnou ani po smrti. A hlas Pepíčka Zímy bude znít v české krajině ještě dlouho poté, co my všichni odejdeme. Jako připomínka časů, kdy písničky byly prosté, upřímné a šly přímo k srdci.
Zdroje:: autorský text
