Článek
Měl za sebou tři dny dovolené, čtyři pokusy o odpočinek a sedmnáct odstrašujících zážitků se švédskými stoly. Tenhle den měl být jiný. Byl připravený. Vyspaný. V tričku bez kečupu. Na nohou žabky, co už něco vydržely.
Zamířil do hotelové jídelny s odhodláním, které by si zasloužilo fanfáry. Jenže ve dveřích narazil na první překážku – německý pár středního věku, který blokoval vstup, protože si pořizoval selfie s nástěnkou denní nabídky. Petr nejprve chvíli vyčkával, pak se pokusil nenápadně proklouznout. Paní mu dala loktem signál, že kultura čekání se tu drží pevněji než cedník na rukojeti.
Uvnitř se potvrdilo to, co tušil. Atmosféra nebyla „dovolená“, ale spíš „trénink na evakuaci v případě atomového výbuchu“. Lidé se hrnuli ke stolům s energií, která by na severu Čech rozpohybovala dvě elektrárny. Vzduchem létaly krajíce chleba, talíře se sypaly jako domino a kolem jednoho konkrétního tácu se tvořila fronta hodná open air koncertu Kabátu. Petr zpozorněl. To bude asi slanina.
A taky že jo. Proklínaná, milovaná, sporná slanina. Někým křupavá, jiným nedopečená, ale hlavně: nedostatková. Dvě Angličanky si nabraly plný talíř a přitom si vesele povídaly, jak je vtipné sledovat, jak jim „obsluhující“ nic neřeknou, když si berou tolik. Petr nebyl personál, ale na chvíli měl chuť jím být.
Vydal se tedy alternativní cestou: vejce, zelenina, kousek chleba. Cítil se jako mnich mezi nájezdníky z Viking: všichni kolem něj nahlas žvýkali, sypali si cereálie do sklenic na víno a klidně jedli i vestoje. Když si sedl k volnému stolu, zjistil, že ho právě před ním někdo důkladně pokapal džusem. Byl lepkavý jako rozhovor s ex po čtvrtém vínu.
Petr se rozhodl zachovat chladnou hlavu. Vytáhl kapesník, otřel stůl, uklidil drobky po předešlém hostovi a snažil se nekomentovat, že vedle sedící pán právě loupal vajíčko způsobem, který se dá popsat jako „chirurgická amputace se zavřenýma očima“.
Pak přišla rodina. Dvě děti, rodiče, babička. Usadili se vedle. Chlapec s výrazem znuděného diplomata začal přebírat kousky šunky a demonstrativně je vracet na talíř, protože „to není ta, co chutná jako doma“. Holčička se pustila do Nutelly, a to tak, že si namáčela prsty přímo do sklenice. Matka to okomentovala slovy: „Hlavně že papáš, zlato.“ Petr si v tu chvíli připadal jako host v zoologické zahradě, kde jsou lidé v kleci a zvířata si je chodí fotit.
Zbytek snídaně proběhl v tichu, narušovaném jen šustěním plastových obalů, protože další hosté si balili svačiny „na výlet“. Jedna paní si do kabelky uložila tři croissanty a dvě jablka, vše úhledně zabalené do ubrousků. Petr nevěděl, zda jí obdivovat, nebo navrhnout povýšení.
Na závěr se pokusil o kávu. Kávovar měl tři tlačítka: espresso, lungo a „něco hnědého, co připomíná rozpustné trauma“. Stiskl espresso. Vydal podivný zvuk, cosi vytékalo, ale výsledek byl kávě podobný asi jako instantní omáčka svíčkové.
A tak tam Petr seděl. Sedm nocí v hotelu, dva dny do odjezdu. Před sebou vlažné vejce, poloviční toust, otisk dětské dlaně v Nutelle na stole. A tehdy to řekl. Nahlas, s klidem, ale bez iluzí:
„Tohle není all inclusive. Tohle je boj o přežití.“
A nikdo se ani neotočil. Možná to bylo proto, že mu rozuměli. Nebo to prostě řekl moc česky. Možná proto, že většina hostů už byla příliš zaměstnaná tím, jak přelít jogurt do kelímku od piva. Každopádně ten den pochopil, že all inclusive je sice slib hojnosti, ale realita je často jen mírně kultivované tržiště, kde vyhrává ten, kdo se nestydí sáhnout první.
A že na dovolené platí totéž co v životě: když se nechceš nervovat, nauč se improvizovat. Nebo aspoň nosit vlastní kapesníky.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna.
