Článek
Tak to alespoň bylo uvedeno v nabídce, podle které jsme si vybírali místo, kde strávíme prodloužený víkend. Těšili jsme se, že si po ránu dáme něco dobrého, bez toho, abychom museli pobíhat po městě a shánět otevřenou kavárnu. Jenže místo kávy a croissantu nás čekalo nepříjemné překvapení, na které asi nikdy nezapomenu.
Po příjezdu se zdálo všechno v pořádku. Recepce působila příjemně, pokoj čistý, postele povlečené, v koupelně nachystané ručníky. První dojem tedy výborný a my byli spokojení, že jsme si vybrali dobře. Ještě večer jsme si ujasnili, že ráno sejdeme na snídani, která měla být od osmi do desíti. Po dlouhé cestě jsme šli brzy spát, abychom byli čerství a odpočatí. Druhý den jsme tedy s chutí zamířili do jídelny, kde už voněla káva a čerstvé pečivo. Na stolech byly připravené talíře, tak jsme si sedli a čekali, až si půjdeme nabrat.
Jenže uběhlo pár minut a nic se nedělo. Obsluha chodila kolem, ale nikdo nám nenabídl kávu ani nepodal informaci, kde se máme obsloužit. Tak jsem jednoho číšníka zastavil a zeptal se, jestli si můžeme dát snídani. Místo úsměvu a přání dobrého rána mi pod nos položil malý lístek. Účtenku. Nejprve jsem se zasmál, protože jsem měl za to, že jde o nějaký omyl. Vysvětlil jsem mu, že máme pokoj se snídaní, a ukázal mu i potvrzení rezervace, kde to bylo černé na bílém. On ale jen krčil rameny a řekl, že v jejich systému snídaně zahrnutá není a že pokud ji chceme, musíme zaplatit.
Chtěl jsem věřit, že jde jen o chybu, kterou vyřešíme. Zamířil jsem proto zpět na recepci a vše jsem jim ukázal. Recepční se ale tvářila, jako bych si vymýšlel. Řekla, že rezervace proběhla přes internet a že oni nemohou za to, co tam kdo uvedl. Podle jejich ceníku snídaně do ceny nepatří. Když jsem se snažil vysvětlit, že je to uvedeno přímo u nabídky a že jsem si ten hotel vybral právě proto, že snídani obsahoval, byla neoblomná. Jediná možnost prý je zaplatit. A v tu chvíli mi začalo docházet, že se s námi nikdo nebude chtít domluvit po dobrém.
Nejvíc mě mrzelo, že jsme tam nebyli sami. Děti už se těšily, že si dají něco dobrého, a partnerka se na mě podívala s otázkou v očích, co budeme dělat. Přiznám se, že jsem měl chuť to vzdát, zaplatit a mít klid. Jenže pak jsem si řekl: proč bychom měli? My jsme přece nic neudělali špatně, my jsme zaplatili přesně to, co bylo nabízeno. A tak jsem řekl, že účtenku odmítáme a trvám na tom, že snídaně má být v ceně.
To už ale personál ztratil trpělivost. Nejprve přišel vedoucí směny, který mi bez obalu sdělil, že buď zaplatíme, nebo ať se sebereme a jdeme pryč. Když jsem mu znovu ukázal potvrzení a řekl, že to budeme řešit oficiální stížností, jen mávl rukou a otočil se k telefonu. Myslel jsem, že volá majitele nebo provozního. O to víc mě šokovalo, když po chvíli přišli dva policisté. Prý kvůli tomu, že jsme odmítli zaplatit účet.
Stál jsem tam jako opařený. Policie kvůli snídani, kterou jsme měli v ceně? Připadal jsem si jako v absurdním divadle. Policistům jsem samozřejmě ukázal rezervaci i potvrzení platby. Bylo na nich vidět, že se jim do toho nechce a že situace je jim nepříjemná. Po několika minutách dohadování nakonec řekli, že jde o občanskoprávní spor a že není jejich úkolem rozhodovat, jestli má snídaně být nebo ne. Doporučili nám, abychom sepsali stížnost a případně věc řešili přes obchodní inspekci. Hotel ale evidentně počítal s tím, že nás tím zastraší, protože se tvářili vítězoslavně, jako by měli navrch.
Nakonec jsme se rozhodli neplatit a odejít. Naštvaní, hladoví a s pocitem nespravedlnosti. Děti jsme museli vzít do první kavárny ve městě, abychom jim něco dali do žaludku. Zaplatili jsme za snídani jinde, a přesto jsme měli zaplaceno i v hotelu. Celý den jsme měli pokažený. Z pobytu, který měl být odpočinkem, se stal zdroj stresu a vzteku.
A co je na tom nejhorší? Že se takové praktiky vůbec dějí. Člověk zaplatí službu, která je jasně uvedená, a pak se ocitne v situaci, kdy je mu přivolána policie, jen protože odmítl podruhé sáhnout do peněženky. Přemýšlel jsem, kolik lidí se zalekne a raději zaplatí, jen aby měli pokoj. A přesně na to takové podniky spoléhají. Že se nikdo nebude chtít hádat, že lidé nebudou riskovat konflikt.
Nešlo mi o peníze za pár rohlíků a kávu. Šlo o princip. O to, že když je něco slíbeno, má to být dodrženo. A že když už někdo podniká v pohostinství, měl by se k hostům chovat slušně a férově. Místo toho jsme dostali lekci arogance a neochoty. A zůstala ve mně otázka, která se ozývá dodnes: jak je možné, že je něco takového vůbec možné?
