Článek
Došly nám doma zásoby másla, a protože v polském obchodě ho mívají levnější a kvalitní, nasedla jsem do auta a za dvacet minut už parkovala na známém parkovišti, kde se to českými značkami jen hemží. Bylo dopoledne, obchod poloprázdný, počasí příjemné a já měla v plánu být za půl hodiny zpátky doma. Jen nakoupit, zaplatit a jet.
Vzala jsem si košík a zamířila rovnou k mléčným výrobkům. Kolem mě procházeli lidé s podobným výrazem. Soustředění, klidní, žádný chaos. To je jedna z věcí, které na polských obchodech oceňuju. Jsou nějak jinak uspořádané, přehledné, a celkově tam vládne trochu jiná atmosféra než v přecpaných českých supermarketech. Došla jsem k lednici s máslem, vybírám, porovnávám ceny, když v tom kousek ode mě zastavila dvojice. Postarší žena a mladší muž, asi její syn. Nešlo je přeslechnout. Mluvili polsky, ale i kdybych nerozuměla ani slovo, tón jejich hlasu by mi napověděl, že jde o něco vážného.
Nechtěla jsem poslouchat. Opravdu ne. Ale slova z nich padala tak hlasitě a tak emotivně, že jsem si připadala, jako bych najednou sledovala cizí život z první řady. Žena, asi šedesátnice, se hádala s mužem o tom, co všechno si dnes můžou dovolit koupit. On jí vysvětloval, že dostal výplatu nižší, než čekal, a že prostě nemají na to, aby naplnili vozík jako dřív. „Vezmi si jen dvě másla,“ řekl v jednu chvíli. „To jedno si schováme, to druhý bude na pečení a na zbytek si budeme muset počkat do důchodu.“ Žena mu na to s výrazem smutku i bezmoci odpověděla, že chápe, ale že jí přijde smutné, že se kvůli máslu musí takhle počítat.
Najednou jsem stála jako přikovaná, máslo v ruce a měla jsem pocit, že bych jim nejradši dala ta svoje, zaplatila nákup a odvezla je domů. Cítila jsem se hloupě. Hloupě za to, že jsem si přijela „jen tak“ pro máslo, protože se mi nechtělo kupovat předražené v českém obchodě. Hloupě, že jsem uvažovala, jestli si vezmu dvě nebo čtyři másla do zásoby, když oni si zvažovali, jestli si vůbec můžou dovolit dvě.
Nešlo o žádné zjevné bezdomovce nebo lidi na okraji společnosti. Vypadali jako normální rodina, která by vám v davu nepřipadala ničím zvláštní. Jen prostě měli smůlu. Nebo těžký měsíc. Nebo těžký rok. Možná několik. A teď tu stáli a dohadovali se u chladícího boxu o tom, co si můžou dovolit položit do košíku.
Když odešli, zůstala jsem stát na místě. Přemýšlela jsem, co se to s námi děje. Ne s námi osobně, ale s námi jako společností. Jak je možné, že jsme v roce 2025 a běžní lidé musí řešit, kolik másla si můžou koupit. Jak je možné, že se ceny zvedly natolik, že i v zemi, kam se jezdí za levnějšími potravinami, to najednou bolí. Jak je možné, že něco tak obyčejného, jako je máslo, se stalo symbolem rozdělení. Ti, co ho berou po šesti kusech a nedívají se na cenu, a ti, co stojí u regálu a přepočítávají koruny.
Z toho obchodu jsem odcházela s jiným pocitem, než jsem čekala. Myslela jsem si, že si udělám malý výlet, ušetřím pár desítek korun a doma si dám kávu s čerstvou houskou a máslem. Místo toho jsem odjížděla se sevřeným žaludkem a hlavou plnou myšlenek, které se mi tam honily ještě celý večer. Ne o másle, ale o lidech. O tom, jak blízko máme k sobě, i když se neznáme. Jak jsme na jedné straně my, co si dovolí jet přes hranice pro slevu. A na druhé straně ti, co tam žijí a počítají každý nákup.
Možná je to banalita. Možná je to prostě realita. Ale od té chvíle už se nedívám na nákupy stejně jako dřív. A máslo? To teď vnímám trochu jinak.
