Článek
Začalo to na třídní schůzce
Bylo mi dvacet osm, když jsem poprvé seděla na druhé straně stolu. Ne jako žák, ale jako máma. Moje dcera šla do první třídy, a i když jsem se snažila zůstat v klidu, cítila jsem se trochu nesvá. Pamatovala jsem si svoje vlastní třídní schůzky, poznámky v žákovské a máminy pohledy. A najednou jsem to byla já, kdo poslouchal, jak se moje dítě chová ve škole.
Učitelka byla zpočátku příjemná. Říkala, že Adélka je bystrá, že jí jde čtení i počty. Prý si dobře vede v kolektivu a je všímavá. Usmívala jsem se, hřálo mě to. Ale pak se její tón změnil.
Má trochu problém s autoritou
Zpozorněla jsem. Nechápala jsem přesně, co tím myslí. Vysvětlila mi, že Adélka často pokládá otázky, když něco nechápe. Že se ne vždy smíří s tím, že „to tak prostě je“, a někdy má jiný názor než učitelka. Prý působí až příliš sebejistě. Prý by nebylo špatné, kdyby víc respektovala, kdo je tady dospělý.
Zůstala jsem chvíli potichu. Čekala jsem, že se dozvím něco vážného – že se pere, že zlobí, že ruší výuku. Ale jediný „problém“ byl, že moje sedmiletá dcera přemýšlí nahlas. A dovolí si zeptat, když jí něco nedává smysl.
Doma jsme si povídaly
Ptala jsem se jí, co se ve škole děje. Nechtěla jsem jí hned říkat, co jsem slyšela. Jen tak mezi řečí jsem se jí zeptala, jestli ji něco ve škole trápí. Řekla mi, že paní učitelka jí někdy říká, ať už se tolik neptá. Že to prý zdržuje. Ale že ona má otázky ráda. „Když se nezeptám, tak to nepochopím,“ řekla mi jednoduše.
Bylo mi z toho zvláštně. Nechtěla jsem být ta matka, co bude školu poučovat, jak se má chovat k dětem. Ale zároveň mi to nedalo spát. Neučíme snad děti, aby přemýšlely? Aby byly zvídavé a nebály se mluvit?
Nechtěla jsem to nechat být
Napsala jsem paní učitelce e-mail. Zdvořile, bez výčitek, jen jsem chtěla pochopit, co jí na tom vadí. Odepsala mi krátce, že ve třídě je třicet dětí, a pokud by každé mělo tolik dotazů jako moje dcera, výuka by se nikam neposunula. Prý se musí někdy naučit přijmout věci, jak jsou.
Rozumím, že učit je těžká práce. Sama pracuju v ordinaci, denně mluvím s pacienty a často opakuju jednu věc dokola. Ale nikdy mě nenapadlo někomu říct, že má moc otázek. Možná je to naivní, ale myslela jsem si, že škola má být místem, kde se děti učí i myslet, nejen sedět potichu.
Od té doby je opatrnější
Všimla jsem si, že doma je jiná. Méně vypráví o škole, méně se ptá. Jako by si dávala pozor, aby náhodou nezavazela. Trochu mě to děsí. Nechci, aby z ní někdo „vychoval“ poslušnou holčičku, která se bojí mluvit.
Když jsem jí řekla, že je v pořádku mít vlastní názor, že je dobře, že přemýšlí, jen tiše přikývla. „Paní učitelka to ale moc ráda nemá,“ zašeptala.
Nevím, co s tím
Nechci dělat scénu, ani si stěžovat na školu. Jen přemýšlím, co je vlastně normální. Kde končí výchova k samostatnosti a začíná „drž hubu a krok“. Jestli dítě, které se ptá a přemýšlí, opravdu ohrožuje výuku. A jestli to není právě ta nejcennější vlastnost, kterou by si mělo zachovat.
Je mi osmadvacet a poprvé v životě cítím, že nevím, jak své dítě ochránit. Ne před světem, ale před tím, že se v něm ztratí sama sobě.
Zdroj: Petra K., Ostrava
