Článek
Je mi pětačtyřicet a nikdy bych nevěřila, že se dostanu do bodu, kdy budu večer ležet v posteli a v hlavě si znovu a znovu přehrávat čísla. Nájem, energie, kroužky, jídlo, školní výlety. Všechno má svou cenu a dohromady to dává částku, která mě pravidelně děsí. Pro mého dvanáctiletého syna je ale realita úplně jiná. Když něco potřebuje, prostě řekne, ať to zaplatím kartou. Jako by to byla kouzelná věc, ze které peníze nikdy nedojdou.
Pamatuji si přesně ten moment, kdy mi to došlo naplno. Stáli jsme v obchodě a on si vybral drahé tenisky. Když jsem mu řekla, že si je teď nemůžeme dovolit, nechápavě se na mě podíval a zeptal se, proč prostě nepoužiju kreditku. V jeho světě to dávalo smysl. V mém se mi sevřel žaludek.
Svět dítěte a svět dospělých se míjejí
Děti dnes peníze nevidí. Nezažily výplatu v obálce ani pocit, kdy se z peněženky postupně ztrácí bankovky. Všechno je digitální, rychlé a bez emocí. Jenže za každým pípnutím karty je rozhodnutí, jestli ten měsíc budeme jíst levněji nebo jestli odložím zaplacení něčeho jiného.
Snažím se synovi vysvětlovat, jak to funguje, ale je to těžké. Když mu řeknu, že musím hlídat rozpočet, přikývne, ale vidím, že tomu vlastně nerozumí. Pro něj jsou peníze abstraktní pojem. Nevidí moji únavu, když po práci sedím nad účty. Nevidí, že si nekupuji nové oblečení, abych mu mohla zaplatit školu v přírodě.
Nezlobím se na něj. Vím, že to není jeho vina. Spíš mě děsí, jak snadno se může stát, že vyroste s pocitem, že peníze nejsou problém. Že karta všechno vyřeší. A že dluhy jsou jen čísla na displeji.
Každý měsíc stejný strach
Nejhorší jsou poslední dny v měsíci. Tehdy sedím u kuchyňského stolu, srovnávám výpisy a počítám, kolik ještě zbývá. Někdy mi vyjde pár stovek navíc a mám pocit malého vítězství. Jindy to vyjde tak tak. A občas si musím přiznat, že bez kreditky bych to nezvládla vůbec.
Ironie je v tom, že právě ta karta, kterou syn považuje za kouzelnou, mě zároveň drží v neustálém napětí. Vím, že každý její pohyb znamená budoucí splátku. Že si tím kupuji čas, ne řešení. Ale někdy prostě nemám na výběr.
Když syn mluví o tom, co si koupí, až bude velký, poslouchám ho a usmívám se. Uvnitř ale doufám, že jednou pochopí, jakou hodnotu má každá vydělaná koruna. Že pochopí, že peníze nejsou samozřejmost. A že za tím, že má kde bydlet, co jíst a v čem chodit do školy, není kouzlo, ale každodenní snaha.
Možná přijde den, kdy mu ukážu výpis z účtu a vysvětlím mu všechno do detailu. Zatím ho ale chráním před tím stresem, který nosím v hlavě já. Protože je pořád dítě. A já jsem pořád máma, která i přes všechny obavy dělá všechno pro to, aby měl pocit, že je svět v pořádku. I když já sama vím, jak křehká ta jistota někdy je.
