Článek
Konečně se na nás usmálo štěstí
Nikdy jsme nebyli hazardní hráči. Tedy alespoň ne do té doby, než manžela napadlo, že si z legrace zahraje v online kasinu. Měli jsme za sebou náročný rok. Rozbila se pračka, auto neprošlo technickou a já přišla o práci v kanceláři. On dřel v autodílně a domů chodil unavený, ale i tak se snažil dělat legraci. „Jen si zkusím zatočit, třeba se na nás taky někdy usměje štěstí,“ smál se tehdy.
Ten večer jsem seděla vedle něj na gauči, když to přišlo. Na obrazovce se roztočila kola, blikala světla a on najednou vyskočil. Vyhrál. Opravdu vyhrál. Ne stovky, ne tisíce, ale přes půl milionu korun. V první chvíli jsem tomu ani nevěřila. Smáli jsme se, objímali, padali do peřin s pocitem, že se nám všechno obrací k lepšímu. Mluvili jsme o tom, že konečně splatíme dluhy, opravíme auto, pojedeme k moři.
Zmizel, aniž by řekl kam
Druhý den ráno se probudil dřív než já. Na stole zůstal jen hrnek s kávou, nedopitý. Myslela jsem, že jel do práce. Jenže se neozval ani odpoledne, ani večer. Telefon vypnutý, zprávy nečtené. Když nepřišel domů ani druhý den, začala jsem panikařit. Volala jsem do nemocnic, do práce, dokonce i jeho kamarádům. Nikdo nic nevěděl.
Celý týden jsem nespala. Pořád jsem si říkala, že se třeba někde zdržel, že si chtěl odpočinout, že se mu něco stalo. Když se osmý den vrátil, vypadalo to, jako by se nic nestalo. Vlasy měl rozcuchané, oči podlité a v kapse drahý mobil, který jsem nikdy předtím neviděla. Řekl jen, že si potřeboval vyčistit hlavu a že všechno je v pořádku. Ale nebylo.
Na účtu zbyly drobné
Chtěla jsem věřit, že se vrátíme k normálnímu životu. Jenže když jsem se přihlásila do internetového bankovnictví, skoro jsem se složila. Peníze z výhry byly pryč. Celých pět set tisíc. Zeptala jsem se ho, kam zmizely, a on jen mávl rukou, že něco prohrál, něco utratil, a že to byla jeho výhra, takže jeho věc.
To mě zabolelo víc než samotné zmizení. Žili jsme spolu deset let, prožili si těžké časy, dělili se o poslední korunu, a najednou jsem měla pocit, že žiju s cizím člověkem. Snažila jsem se z něj dostat pravdu, ale jen se rozčiloval, že mu nevěřím. Přitom v očích měl něco, co jsem u něj neznala. Prázdnotu a stud.
Pravda z e-mailu
Odpověď přišla nečekaně. Seděla jsem u počítače, když mi došel e-mail z účtu, který jsme měli společný. Potvrzení o platbě za hotel v Karlových Varech. Dva lidé, sedm nocí, luxusní apartmán. Nechápala jsem to. Když jsem se podívala blíž, uviděla jsem jméno druhého hosta. Nebyl to kamarád ani bratr. Byla to žena.
A ne ledajaká. Byla to jeho bývalá přítelkyně, o které mi kdysi vyprávěl, že mu zlomila srdce. Prý ji potkal náhodou na benzínce pár týdnů před výhrou. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Teď jsem věděla, že s ní strávil celý ten týden, kdy jsem se bála, že se mu něco stalo. Slavil s ní. Za naše peníze.
Zrada, která se nedá zapomenout
Když jsem se ho na to zeptala, nejdřív mlčel. Pak se přiznal. Řekl, že ji pořád měl někde v hlavě, že se chtěl „rozloučit s minulostí“ a že to celé přehnal. Přehnal? Ten týden mi připadal jako nekonečná noc. On mezitím utrácel, smál se, pil šampaňské a spal s někým, koho už měl dávno nechat za sebou.
Nešlo jen o peníze. Šlo o důvěru, která se rozpadla během pár hodin. O to, že jsem zůstala sama doma, nevěděla, kde je, jestli žije, a on si užíval s někým jiným. Neplakala jsem. Nešlo to. Jen jsem cítila obrovské prázdno.
Od té doby nic není jako dřív
Po tom všem jsem se odstěhovala k sestře. Na stole jsem mu nechala klíče a krátký vzkaz, že až bude chtít mluvit, ví, kde mě najde. Ale neozval se. Po měsíci jsem zjistila, že prodal auto a zbytek peněz také zmizel. Prý začal zase hrát. Tentokrát už ne z legrace, ale vážně.
Někdy si říkám, že ten den, kdy vyhrál, jsme vlastně oba prohráli. On peníze, já jistotu, že znám svého muže. Od té doby nevěřím na štěstí, které přichází přes noc. Protože všechno, co přijde snadno, většinou i stejně snadno zmizí.
Dnes žiju v pronajatém bytě, pracuju z domova a snažím se začít znovu. Občas se podívám na staré fotky z doby, kdy jsme byli šťastní, ale už mě to nebolí tolik jako dřív. Možná jsem si musela projít tímhle, abych pochopila, že skutečné výhry nepřicházejí z kasina, ale z odvahy odejít, když už není co zachraňovat.
