Článek
Tahle země má nový plán, jak „zklidnit“ pohotovosti. Zvednout poplatek z devadesáti na tři sta korun. To prý odradí ty, co si to tam pletou s nonstop lékárnou. Jenže málokdo jede ve tři ráno do nemocnice pro zábavu. Většinou to znamená, že už vyčerpal všechny možnosti. A někdy i nervy. Minulý týden jsem si zkusila přesně tenhle kolotoč. Bolí mě v krku. Ne, že bych si potřebovala dvakrát odkašlat, spíš mám pocit, že mi někdo do krční mandle vrazil pilník na železo a ještě ho tam pootočil. Každý lok čaje mě bolí víc než zlomené srdce, a jídlo? Zapomeň. Sice jsem ušetřila za nákup, ale jinak to jako výhodu nepočítám.
Volám svojí praktické lékařce. Záznamník. Volám znovu. Obsazeno. Zkouším objednávací systém přes internet. „Děkujeme, váš požadavek byl přijat.“ Ale nikdo se neozývá. Druhý den to samé. Třetí den? Začínám mít horečku a taky nutkání začít křičet do polštáře. Nemůžu si dovolit být nemocná. Mám práci, mám dítě, nemám čas čekat na zázrak. Nakonec tam jdu osobně. Bez objednání, což je dneska skoro drzost. Sestřička se na mě podívá jako na někoho, kdo právě vstoupil do chráněné krajinné oblasti v lodičkách. „To se jako nedalo objednat?“ šeptne tak, aby to slyšela celá čekárna. Mám sto chutí se otočit a jít domů. Ale stojím tam dál jako přistižený žák, co si zapomněl žákovskou.
Nevadí mi zaplatit si péči. Vadí mi, že abych se k ní vůbec dostala, musím absolvovat půlmaraton přes mrazivé ticho telefonních linek a ledové pohledy sestřiček. A nejsem sama. Kamarád měl nedávno závratě. Ne motání po panáku, ale takové, že se neudržel na nohou. Praktikovi se nedovolal. Když konečně ano, dostal termín za osm dní. Pokud se mu to nezamlouvá, má jet na pohotovost. Jel. Tam se ho první zeptali, proč nešel ke svému lékaři. Nakonec se ukázalo, že má problém s rovnovážným ústrojím v uchu. Kdyby čekal na termín, možná si mezitím napíše závěť.
Mluvíme tu o třech stovkách za pohotovost. Jasně, nejsou to drobné, ale jsou to dvě kávy s sebou nebo jedny cigarety. Za péči, která vám může zachránit život? Pořád dobrý obchod. Jenže pointa je jinde. Laik nepozná, kdy jde o „banalitu“ a kdy už si tělo balí kufry. Bolest břicha může být výsledek víkendového obžerství, nebo taky prasklý apendix. Většina lidí nejede na pohotovost proto, že se nudí. Jede tam, protože je v úzkých a nikdo jiný jim to nezvedá. A to je to, co se řeší málo. Nedostupnost. Neochota.
Měsíce čekání na specialistu, praktici, kteří berou jen objednané, a online systémy, které dělají mrtvého brouka. I kdyby poplatek stál pět set, pořád bude levnější než jeden den v práci navíc, když si to člověk nechá zajít a pak skončí s něčím horším. Já to vyřešila po svém. Začala jsem si platit soukromou kliniku. Nejsem žádný milionář. Ale potřebuji vědět, že když se mi něco stane, nemusím hrát bingo s telefonem. Nepotřebuji luxus. Stačí mi pocit, že někde na druhém konci sedí člověk, který mi vezme telefon a řekne: „Přijďte.“ To je dneska bohužel luxus.
