Článek
Ale občas se stane, že i tahle běžná věc se zvrtne v zážitek, který vám zůstane v paměti. Přesně to se mi stalo před pár dny, kdy se z mého nákupu stal malý trapas a zároveň zkušenost, nad kterou jsem se musela pořádně zamyslet.
Byl to jeden z těch dní, kdy jsem si řekla, že je třeba zase trochu doplnit zásoby, ale zároveň se podívat na akce. Nejsem typ, který by utrácel zbytečně, a když vidím něco ve slevě, proč bych toho nevyužila? Nejde o to, že bych neměla na normální ceny, jde spíš o princip. Člověk dělá každý den kompromisy a když už jsou potraviny tak drahé, tak je logické koukat i po výhodnějších nabídkách. Navíc, kdo by si kupoval máslo za osmdesát, když je hned vedle za padesát? Jen blázen. A tak jsem si systematicky prošla celý obchod a do košíku postupně vkládala věci, které byly zrovna označené výraznou cedulkou „Akce“.
Nejvíc mě potěšily jogurty, které bývají běžně skoro dvojnásobně dražší, a pak těstoviny, na které byla sleva snad čtyřicet procent. Tak jsem je vzala hned dvakrát, aby doma bylo do zásoby. Ještě pár dalších položek, které se zrovna hodily, a v košíku to nakonec vypadalo dost jednotvárně. Skoro všechno s červenou nebo žlutou cenovkou. Přiznávám, sama jsem se tomu trochu zasmála. Říkala jsem si, že by si někdo mohl myslet, že snad kupuju jen to, co je ve slevě.
A pak přišla pokladna. Postavila jsem košík na pás a začala vykládat věci. Pokladní, mladá slečna kolem dvacítky, se na to tak dívala a s takovým lehkým úsměvem podotkla, že jsem si snad vybrala jen ty věci, co jsou zlevněné. Řekla to tónem, který byl napůl žertem, napůl posměškem. Chvíli jsem na ni nevěřícně koukala, jestli to myslí vážně. Protože komentovat, co si zákazník nakupuje, to bych tedy od pokladní opravdu nečekala. V tu chvíli jsem se ale ovládla a jen s úsměvem odpověděla, že přece každý rád ušetří, když může.
Jenže ona pokračovala. Začala vykládat, že takhle nakupují hlavně důchodci, kteří počítají každou korunu, a že mladí lidé většinou koukají po kvalitě, ne po ceně. Už to nebyl nevinný vtípek, spíš narážka, že se chovám jako někdo, kdo na normální život nemá. V tu chvíli se to ve mně začalo vařit. Ne proto, že bych se styděla za to, co kupuju, ale protože si někdo dovolí soudit cizího člověka jen podle obsahu košíku.
Přiznávám, že jsem jí to nemohla nechat jen tak. Řekla jsem jí, že je to zajímavé, jak si o mně dělá obrázek podle pár potravin, když o mně vlastně vůbec nic neví. A pak jsem dodala, že já osobně si potrpím na to, abych nekupovala zbytečnosti, protože moje práce mě naučila přemýšlet nad každým výdajem. Trochu se zarazila a zeptala se, co vlastně dělám. A já jí řekla, že píšu články. Živím se psaním, a to tak, že o podobných příbězích, jaký právě prožíváme, dělám texty, které pak čte spousta lidí.
To už jí ztuhl úsměv. Najednou se jí zbarvily tváře dočervena a začala koktat něco ve smyslu, že to tak nemyslela, že chtěla jen zavtipkovat a že samozřejmě chápe, že každý nakupuje, jak se mu hodí. V tu chvíli jsem viděla, že by se nejradši propadla pod pult. A já si říkala, že je to vlastně docela symbolické. Někdy stačí jedna věta, jedna poznámka, a hned se člověk ukáže v úplně jiném světle.
Domů jsem šla s taškou plnou potravin a hlavou plnou myšlenek. Vlastně mi to celé přišlo smutné. Že si někteří lidé myslí, že když někdo sleduje akce, je na tom hůř než ostatní. Přitom by to mělo být naopak. Ten, kdo si umí pohlídat finance a nenechá se okrást, ten přece jedná chytře. A jestli dneska dokáže člověk nakoupit za polovic, když si to dobře naplánuje, tak je to spíš důvod k hrdosti než k posměchu. Jenže tohle smýšlení se k nám zatím moc nedostalo. Pořád se ještě často hodnotí podle toho, jak se kdo obléká, co má v košíku nebo v čem jezdí.
Neříkám, že mě její chování ranilo, to ne. Spíš mě zaskočilo, jak málo empatie někteří lidé mají. A jak rychle jsou ochotní odsuzovat, i když vlastně vůbec neznají váš příběh. Přitom všichni máme něco, co nás vede k tomu, že děláme určité volby. Někdo má větší rodinu, někdo hypotéku, někdo se prostě nechce nechat zbytečně oškubat. A to je v pořádku.
Ten den jsem si potvrdila, že nemá cenu se stydět za to, že si člověk hlídá slevy a akce. Naopak. Je to projev zdravého rozumu a schopnosti přemýšlet o budoucnosti. A taky jsem si uvědomila, že když už někdo potřebuje komentovat cizí nákup, možná mu v životě chybí něco jiného. Možná radost, možná nadhled. A mně to aspoň poskytlo další téma, o kterém se dá psát. Protože i obyčejná fronta u pokladny dokáže ukázat, jaká je dnešní společnost. A někdy stačí jen jediná věta, aby se ukázalo, kdo je skutečně chudý a nemusí to být ten, kdo kupuje zlevněné těstoviny.
