Článek
Nestíhala jsem a tak si v duchu říkala, že snad už jen zaplatím, dojdu domů a na chvíli si odpočinu. Jenže místo toho jsem se dočkala něčeho, co mě upřímně urazilo.
To je jako všechno?
Měla jsem v košíku pár položek. Tři rohlíky, malý sýr, těstoviny, rajčatovou omáčku a levné víno. Nic zvláštního. Jenže když jsem položila věci na pás, pokladní se na mě podívala, pousmála se a nahlas řekla: „To je jako všechno?“ Ten tón v jejím hlase byl zvláštně povýšený, takový ten, co naznačuje, že si o vás někdo právě něco pomyslel.
Nejspíš netušila, že to její zdánlivě nevinné „vtipkování“ může někoho bolet. Ale mně se v tu chvíli stáhlo hrdlo. Cítila jsem stud, jako by se najednou všichni kolem dívali, co nakupuju, kolik toho mám a kolik to stojí. V tu chvíli jsem měla chuť nechat nákup být a odejít. Jenže jsem zůstala.
Jeden košík a tisíc pocitů
Nešlo o to, že by mi chyběly peníze. Jen jsem poslední měsíce začala šetřit, protože si chci něco odkládat stranou. Naučila jsem se nakupovat jen to, co opravdu potřebuji. Když žijete sama, zjistíte, že nepotřebujete plný vozík potravin. Ale pro lidi kolem to někdy znamená jediné, že na víc nemáte.
Když mi pokladní markovala poslední položku, dodala s ironickým tónem: „No, to se dneska moc nenajíte.“ To už jsem se zhluboka nadechla. Nebylo to poprvé, co jsem si v obchodech vyslechla podobnou poznámku. Lidi mají zvláštní potřebu komentovat věci, do kterých jim nic není.
Nešlo o slova, ale o respekt
Podívala jsem se jí přímo do očí a řekla jsem klidně: „Aspoň si koupím jen to, co zvládnu zaplatit.“ V tu chvíli ztuhla. Její úsměv zmizel, sklopila zrak a začala dělat, že se soustředí na pokladnu. Neřekla už ani slovo.
Nevím, jestli jsem jí tím ublížila, ale mně se hned ulevilo. Nešlo o to vrátit jí to „s úroky“, jak by někdo řekl, spíš jsem potřebovala dát jasně najevo, že i když mám v košíku jen pár věcí, zasloužím si stejné zacházení jako kdokoli jiný. Že to, co vidí, není důvod k posměchu.
Kolik lidí tohle asi zažívá
Když jsem odcházela z obchodu, přemýšlela jsem, kolik lidí podobné poznámky slyší denně. Možná maminky, které počítají každou korunu. Možná důchodci, kteří kupují jen to nejlevnější. Nebo mladí, co se snaží vyžít s první výplatou. Všichni si to v tichosti vyslechnou a tváří se, že nic. Ale uvnitř to bodne.
Je zvláštní, jak snadno si lidé dovolí soudit ostatní podle obsahu jejich nákupního košíku. Přitom nikdo z nás neví, co za tím je. Může to být šetření na cíl, zdravotní dieta, rozchod, ztráta práce nebo prostě jen obyčejný den, kdy člověk nemá chuť utrácet.
Od té doby se dívám jinak
Ten den jsem si uvědomila, že úcta k druhým se pozná právě v těch nejmenších chvílích. Když pracujete s lidmi, můžete jim den zkazit jednou větou, nebo naopak zlepšit. Místo ironického úsměvu stačí obyčejné přání hezkého dne.
A já? Od té doby si všímám víc. Vidím lidi, co skládají drobné na pokladně, a neotáčím oči v sloup. Radši počkám, než bych dělala, že mě to obtěžuje. Protože nikdy nevíte, kdy budete na jejich místě.
Neodešla jsem z obchodu pyšná, ale klidná. Možná si ta pokladní ten rozhovor ani nebude pamatovat. Ale já ano. Protože jsem si tehdy uvědomila, že slova mají váhu a někdy stačí jedno, aby se člověk přestal stydět za to, že žije podle svých možností.
